Apotéka ctností a neřestí Krištofa Kintery se již brzy uzavře

Už jen do 20. srpna máte možnost navštívit Kinterovu výstavu HOW CAN I HELP YOU?. Téměř 340 děl jednotného formátu se představuje ve společné site-specific instalaci ve třech patrech věže pražského Centra současného umění DOX. Dohromady tvoří osobní zpověď umělce, který na jednotlivých stránkách pomyslného deníku zaznamenává to, co ho zajímá, frustruje i děsí. Dotýká se zároveň ale i našich vlastních nejniternějších pocitů, tužeb, bolestí a strachů. Úspěšný výstavní projekt byl otevřen 9. března a od té doby jej navštívilo na 27 tisíc lidí.

Nenechte si ujít poslední možnost pročíst si v DOXu jednotlivé stránky pomyslného deníku, na kterých autor zaznamenává to, co ho zajímá, frustruje i děsí. Ani po skončení výstavy se s chytrým a vtipným dílem Krištofa Kintery nemusíte loučit. Dál zůstane zaznamenáno v katalogu HOW CAN I HELP YOU?, který připravili Krištof Kintera, Michaela Šilpochová, Kryštof Doležal a další.

Dernisáž a křest publikace v neděli 20. srpna od 18.00 hodin
Můžete se těšit na setkání s umělcem, DJ set a jedinečnou atmosféru terasy pod vzducholodí Gulliver. Vstup je volný. Budete mít možnost odnést si katalog domů rovnou s podpisem a mít Krištofovu apotéku ctností a neřestí vždy po ruce pro případ nouze.  

Tvorbu Krištofa Kintery zná české i zahraniční publikum především díky jeho sofistikovaným kinetickým sochám a monumentálním, technicky náročným instalacím v galeriích i veřejném prostoru. Jen těžko si lze v kontextu jeho komplexních projektů představit klasičtější umělecké postupy, jako je kresba. Přesto nemalou část své tvorby, které se průběžně věnuje už téměř dvě desetiletí, označuje výtvarník právě za „kresby“. V mnoha případech jde téměř o trojrozměrná díla jednotného formátu, která by většina lidí považovala spíš za koláže či asambláže. Pro Krištofa Kinteru jsou to ale jednoznačně kresby. Především proto, jakým způsobem vznikají – spontánně, rychle, s lehkostí.

 „Mé kresby jsou výsledkem vzácných momentů, kdy se mi na ně podaří vyšetřit čas. Nevznikají v nějakém ordinovaném stavu klidu, ale povětšinou za pochodu. Tato deníková tvorba mě nesmírně baví, ale v provozu všech těch věcí, kterým se věnuji, se k ní dostávám velmi těžce. Je to pro mě taková paralelní linie, protože i když pracuji na plno jiných projektech – na různých sochařských věcech a reinstalacích, které jsou technicky velmi náročné a trvá i roky, než se uskuteční -, tak právě kresba mě osvobozuje od práce sochaře, dělníka a řemeslníka. V případě této tvorby mám „instantní“ a rychlý výsledek, u kterého se cítím jako umělec,“ říká autor Krištof Kintera.

Přímočaré kompozice kreseb vytváří Kintera s omezeným množstvím prostředků – nalezených a „spotřebovaných“ věcí a materiálů naší každodenní existence. Důležitou roli v nich má často text. Starý polštář s očima z vypálených žárovek pochybuje o svém přínosu evoluci (I doubt my contribution to evolution), zmačkaná plechovka smutně hlásí, že se každý den zkouší dát dohromady (Shaping myself everyday), rozbitá televizní obrazovka se zklamaným výrazem oznamuje, že „Všechno je jinak“. Doslova rána sekerou je vytesaný nápis „Nikdo nemá nic“. Jednoduché, přesto vizuálně působivé aranže, krátké razantní texty, hravost, ironie, nadsázka.

Způsob, jakým Krištof Kintera jednotlivé předměty a texty skládá do výsledné podoby, připomíná právě samotný proces kresby. Jsou to rychlé skici, vizuální záznamy myšlenek, toho, co si přes den ukládá jakoby mimoděk někam do zadních přihrádek paměti – útržek věty, vizuální vjem, text písně, fráze, kus reklamního sloganu –, aby je při první možné příležitosti, kdy je zpátky ve svém ateliéru, vytáhl a rychle dostal na papír nebo v tomto případě na desku.

„Vzniká tak vlastně určitá forma deníku – osobní zpověď umělce, kdy na jednotlivých stránkách zaznamenává své vlastní pocity, emoce a myšlenky, zároveň ale s ironií, nadhledem i vhledem komentuje naše vlastní pochybnosti, obavy i frustrace. Umělec se tak ocitá v roli terapeuta, alchymisty a léčitele. Rentgenuje drobné zlomeniny našich vztahů, stetoskopem naslouchá tlukotu našich myšlenek a skalpelem popichuje naše ega,“ říká kurátorka výstavy a umělecká ředitelka Centra DOX Michaela Šilpochová.

MAG#art2friends