Film 33 kroků, psychologické drama inspirované skutečným příběhem Milana Daniela, slavilo světovou premiéru na 60. ročníku MFF Karlovy Vary v soutěžní sekci Proxima, kde získalo Zvláštní uznání poroty. S režisérskou dvojicí Šimonem a Annou Domček jsme si povídali o tom, proč si vybrali právě tento příběh, jak náročné bylo pracovat s neherci na tak citlivém tématu a proč se rozhodli nevytvářet jednoznačné dělení na oběť a útočníka.
První věc, která nás zasáhla, byla samotná osoba Milana. Zaujal nás jeho zjev, projev, jeho schopnost prožívat situaci, herecký talent. Chtěli jsme s ním spolupracovat. Zaujal nás také jeho příběh, který nebyl dostatečně vyslyšen, a jeho dramatický potenciál. Témata, která ve filmu otevíráme, byla nám blízká. Pro nás samotné je velmi těžké odpouštět.
Film vstoupí do českých kin 3. září.
My jsme v něčem chtěli udělat klasické hrané drama. Je inspirované skutečným incidentem, ale je to spíš vzpomínka hlavního hrdiny, jak to mohlo být, ne jak to bylo. Vzpomínka, která je emočně pravdivá, ale ne fakticky. Jsme rádi, že se podařilo docílit dokumentárního pocitu, ale je to hraný film. Má organizovanou dekupáž, strukturovaný scénář. Ono to vlastně vůbec v ničem není dokument.
Pomohlo tomu mít scénář – inspirovaný základní tezí – jak se cítí člověk, když se po letech vrátí útočník do města, ale neodpovídá příběhu, jak se to skutečně stalo.
A zároveň to napadení bylo něco, co chtěl hlavní protagonista vypovědět a ukázat. My jsme mu v tom pomáhali a strukturovali jeho výpověď o tom, co ho bolí.
Milan měl radost a chválil nás, když měl pocit, že se nám podařilo zachytit to pravdivě. Ve scéně s duchovním, kterého hraje Ivan Martinka, zní jednoduché evangelium. Ale Milan je herec a hraje postavu.
Ve filmu se řeší i otázka toho, jak se z oběti může stát útočník. Co v nás může vyvolat strach a kam až to může zajít. Je těžké dávat v těchto případech jasná rozdělení. Nechceme příliš mudrovat, ale tak nějak si myslíme, že pro skutečně prosperující společnost je stejně důležitá empatie jako morálka.
Je to konkrétní příběh, který věříme, že pomůže divákovi zcitlivět. Možná uvidí trápení na první pohled drsného člověka, jeho srdce, bolest, prožívání.
Je to jakoby pokračování té předchozí odpovědi. Co udělá z polarizované společnosti centralizovanou? Možná empatie, vcítit se. Kdo investuje vědomě svůj čas, aby se snažil pochopit lidi na opačných stranách tábora? Přijde nám fascinující porozumět lidem s odlišným emočním a názorovým světem.
