Angelina Jolie o roli Marie Callas: Jak zpěv, hudba a emoce proměnily její život

Proč jste chtěla hrát Marii Callas?

Pabla Larraína jsem potkala už před mnoha lety a tehdy jsem mu řekla, jak moc si ho jako režiséra vážím a doufám, že s ním jednou budu spolupracovat. Oslovil mě kvůli roli Marie a proces výběru bral opravdu vážně, což oceňuji. Chce si být jistý, že herec je na roli připravený a chápe její náročnost. Jsem také velkou fanynkou scenáristy Stevena Knighta; scénář je velmi netradiční a neobvykle konstruovaný. Jeho struktura je velmi odvážná. Byla jsem ráda, že mě oslovil tak vážený režisér, který ode mě očekával hodně a zároveň mě vyzval, abych se do role plně ponořila. To není vždy samozřejmé. Nebyla to jen příležitost vyprávět příběh Marie Callas, ženy, která mě zajímá a ke které cítím blízkost, ale byla to šance mít režiséra, který vás vezme na opravdovou cestu, bere svou práci vážně a je na vás tvrdý. Líbilo se mi, že byl na mě tvrdý! Je to režisér snů, a chtěla bych s ním pracovat znovu a znovu. Také jsem se hodně naučila jako režisérka tím, že jsem ho sledovala při práci.

Jakou přípravu jste na roli musela absolvovat?

Pablo ode mě očekával, že budu skutečně tvrdě pracovat, a čekal ode mě, že budu zpívat. Začala jsem navštěvovat hodiny šest nebo sedm měsíců předem, abych se naučila zpívat, začala s lekcemi italštiny, studovala operu a ponořila se do celé té práce. U role Marie ani jiná cesta nebyla. Když začínáte jako herec, často vám někdo řekne: „Umíte jezdit na koni? Mluvíte tímto jazykem?“ A jako mladý herec řeknete „ano“ na všechno, a pak doma přemýšlíte, jak se to všechno naučíte. Když se mě Pablo zeptal, „Umíš zpívat?“ řekla jsem si, „No, trochu ano.“ Ale jak mi on sám řekl: „Musíš se naučit zpívat operu, jinak to poznám zblízka na tvém výrazu, protože to je její součást.“ Ale bylo to o mnohem víc než jen o tom, abych se naučila zpívat – šlo o pochopení Marie Callas a schopnost zahrát tuto postavu. Hudba byla jejím životem. Její vztah k vlastnímu hlasu a tělu, její schopnost zpívat, její přítomnost na jevišti a její komunikace s publikem, to všechno bylo jejím životem. To byla i klíčová věc pro pochopení její osobnosti.

Jaké bylo učit se zpívat tímto způsobem?

Abych byla zcela upřímná, bylo to něco jako terapie, o které jsem nevěděla, že ji potřebuji. Netušila jsem, kolik emocí v sobě držím a nevyjadřuji. Výzva nebyla technická, byla to emocionální zkušenost najít svůj hlas, být ve svém těle, vyjadřovat se. Musíte do toho dát úplně každou část sebe. Když operní zpěváci vyjadřují bolest, není to jen trochu, je to v těch nejhlubších hlubinách. Vyžaduje to všechno, co máte. Potřebujete celé své tělo, musíte být plně emocionálně otevření, maximálně hlasití a vyjádřit se tak silně, jak jen dokážete.

Změnil se váš vztah k opeře? Užíváte si ji?

Teď chovám k opeře obrovskou lásku a vnímám ji ve svém životě jinak. Teď na ni chodím a nechám ji, aby mě úplně pohltila a ovlivnila. Na opeře je něco, co jsem předtím nechápala. Myslím, že ji občas vidíme jako elitní záležitost, něco, co je nám vzdálené. Je tak ohromující. Možná ale musíte projít určitými životními zkušenostmi, zažít hloubku bolesti nebo hloubku lásky, abyste skutečně pochopili a potřebovali tu intenzitu a pocit opery.

To musela být zvláštní zkušenost, hrát tyto scény často po boku celého orchestru. Jaké to bylo?

Bylo to pro mě jako umělkyni i člověka transformační, protože hudba mě v životě příliš neprovázela. Sama jsem si hudbu nepouštěla, částečně proto, že jako mnoho rodičů často poslouchám to, co chtějí poslouchat ostatní. Myslím, že jsem si hudbu nikdy sama nedopřála a nechala jsem ji vytratit se ze svého života. Takže být s hudbou znovu seznámena takto komplexním způsobem, být obklopena hudebníky, být na scéně s klavíristy, zpěváky, celým orchestrem – myslím, že jsem se do toho zamilovala a cítila jsem se maličká. Byla jsem vděčná, že jsem mě hudba probudila. V dnešní době opravdu věřím v účinky hudební terapie. A stát na některých z těchto míst bylo jako splněný sen – cítila jsem se jako nejšťastnější umělkyně na světě. Je něco jiného hrát scény, kde jako umělec vyjadřujete emoce a bolest – ale když vás obklopují hudebníci, kteří hrají tu bolest, je to úplně jiná úroveň.

Ve filmu Maria byl váš hlas díky moderní technologii kombinován s hlasem Marie Callas. Jak to ovlivnilo váš výkon?

Dobrá zpráva u hraní Marie Callas je, že nikdo neočekává, že byste zpívala jako Maria Callas – protože nikdo na světě nemůže zpívat jako Maria Callas, že? Ani v její době se jí nikdo nevyrovnal, a bylo by chybou, kdyby v tomto filmu nebyl její hlas, protože je v mnoha ohledech velmi přítomná. Její hlas a umění zde mají výrazné místo. Ona je v tomto filmu mým partnerem; spolupracujeme. Byla to pocta a občas trochu zvláštní pocit být já, hrající ji, a zároveň se společně snažíme ztvárnit na jevišti „třetí“ osobu. Jako herečka jsem nepředváděla svůj výkon Anny Boleny (pozn. opera Anna Bolena Gaetana Donizettiho), ale Mariin. Snažila jsem se ji pochopit. Nikdy předtím jsem nehrála jiného umělce. Jak jsem pronikala do jejích rozhodnutí, stala jsem se ještě větší fanynkou její práce. Byla také geniální herečka.

Zmínila jste, že jste na jevišti byla vy i Maria Callas. Jaký k ní teď máte vztah, když jste s touto postavou strávila tolik času?

Připadá mi velmi blízká. Je mi hluboce sympatická, a jsem nesmírně šťastná, že jsme ji mohli ukázat jako lidskou bytost. Zjistila jsem o ní jednu věc, kterou jsem dříve nevěděla – byla téměř slepá. Když se odborníci podívali na její brýle z pozdního období života, řekli Pablovi: „S tímto předpisem je tato osoba téměř slepá.“ To je neuvěřitelné. Když byla mladá, nemohla si na jevišti brýle vzít, protože to nebylo společensky přijatelné. Musela si proto všechno zapamatovat úplně jinak. Když to pochopíte, vidíte v ní obrovský instinkt k přežití. Nebylo to jen o tom, že chtěla být taková, ona musela přežít, skrýt to, najít způsob, jak se s tím vypořádat, a pracovat dvakrát tolik. Maria byla do zpěvu tlačena svou matkou už jako dítě, a když měla možnost dát do toho všechno a být nejlepší, dokázala svým vystoupením lidi změnit. Jak ale stárla a rozhodovala se pro různé věci v životě, totéž publikum ji odsuzovalo, když pro ně už nemohla být tím, čím bývala. Čelila obrovskému tlaku. A myslím, že byla velmi citlivá. Nemohla by vyjádřit emoce, které vyjádřila, bez hluboké citlivosti.

Ačkoli je to jiná doba, je to další příklad toho, že ženy v centru pozornosti čelí tvrdší kritice než muži?

To je prostě to, co se děje, když dosáhnete takové úrovně úspěchu, a myslím, že Maria to chápala. Pracovala velmi, velmi tvrdě, aby svou práci odvedla dobře. Chápala, že když stojí před publikem, které přišlo, aby ji vidělo, musí být co nejblíže dokonalosti. Chtěla dát všechno, co měla, a skutečně to dělala, i když musela překonávat různé překážky. Nebylo to pro ni snadné – mít vztah s matkou, která jí nadává a říká, že není dost dobrá. Nedokážu si to představit, protože tolik z toho, co mi v životě pomohlo, byla laskavost mé vlastní matky. Film je o jejím vztahu k hlasu, bolesti a hluboké lásce. Její pravou láskou byla její hudba.

Mezi herce ve vedlejších rolích ve filmu patří Pierfrancesco Favino, Valeria Golino, Alba Rohrwacher, Kodi Smit-McPhee a Haluk Bilginer. Co vás na spolupráci s nimi nejvíce těšilo?

Zajímavé je, že všichni jsme hráli skutečné lidi a tyto vztahy byly reálné. Ferruccio, kterého hraje Pierfrancesco, byl Mariin komorník, a stále žije. Nikdy neprodával příběhy o Marii médiím. Podělil se s námi o nějaké myšlenky a vzpomínky, ale na natáčení přijít nechtěl. Je krásné vědět, že na konci života měla kolem sebe několik lidí, kteří ji skutečně milovali, a jsem moc ráda, že film vzdává hold těmto lidem – byli to úžasní lidé, kteří jí rozuměli. A myslím, že aniž by to říkali nahlas, ostatní herci se o mě svým způsobem starali. Cítila jsem jejich podporu, péči, jak mě podrželi v emotivních scénách. Jejich laskavost a empatie byly upřímné.

/Zdroj: Bioscop/