Běda obrazu…Rebelka českého surrealismu v DOXu

Život a cesta umělkyně

Malířka, básnířka, scénografka, spisovatelka a kostýmní návrhářka Eva Švankmajerová (25. 9. 1940 – 20. 10. 2005) patří k nejvýznamnějším a nejoriginálnějším výtvarnicím spojeným se surrealistickým hnutím.
Vystudovala řezbářství na průmyslové škole bytové tvorby a pak scénografii loutkového divadla na DAMU. Zásadní pro ni bylo setkání s Janem Švankmajerem, za něhož se roku 1960 provdala. V letech 1964–1968 byla členkou skupiny Máj a v roce 1970 spolu s Janem vstoupili do surrealistické skupiny v Československu, jejíchž aktivit se účastnila až do své smrti.

Filmová a umělecká spolupráce

Výtvarně se podílela na krátkých i celovečerních filmech Jana Švankmajera, Jiřího Brdečky a Juraje Herze; spolupracovala také s Laternou magikou. Ve výtvarném díle Evy Švankmajerové se protíná obdiv k naivní tvorbě Celníka Rousseaua se surrealistickou imaginací a sarkastickým humorem.

Osobní traumata v tvorbě

„Celým dílem Evy Švankmajerové prostupují její traumata z dětství, kdy ji vychovávala babička, jíž měla kompenzovat ztrátu syna. Její matka přitom dávala přednost Eviným bratrům. V dětství ji také provázela dočasná hluchota. Svou pozici malířky si musela vyvzdorovat,“ uvádí v kontext kurátorka výstavy Anna Pravdová.

Kritika společnosti a humorná subverze

Bytostně nezávislá a svobodná ve svém díle kriticky reflektovala jak úděl ženy ve společnosti, tak i některé emancipační snahy, jelikož emancipaci ženy v této civilizaci považovala za nemožnou. Sama se o ni s vtipem pokusila v tzv. emancipačním cyklu, v němž na obrazech světoznámých mistrů subversivně nahradila ženské postavy mužskými. Jako příklad uvádí Anna Pravdová dílo Zrození Venouše: „Obraz Zrození Venouše vytvořila Eva Švankmajerová podle Botticelliho Zrození Venuše. Ženský akt ale nahradila mužským a celý výjev tak vyznívá velmi komicky.“

Rébusy, alchymie a Mutus Liber

Od roku 1966 vytvářela Eva Švankmajerová rébusy, šifrované obrazy zobrazující často absurdní výroky, doprovázené legendou. Imaginativní možnosti obrazu zkoumala v dílech pracujících s arcimboldeskním principem či v cyklu Vanitas. Zájem o hermetismus a alchymii se projevil v cyklu Mutus Liber, v němž vycházela ze starých rytin, ovšem původně „němé“ obrazy opatřovala slovem.

Celým jejím dílem prostupují témata erotiky, alchymie, přírody, ale i domácnosti a rodiny. Na vše pohlížela s nemilosrdným a břitkým humorem, včetně sebe i svých nejbližších. Zásadní pro ni byla ovšem poezie, ať už ji vyjadřovala obrazem, kresbou, sochou, keramikou, básní, či textem, a samotný tvůrčí proces byl pro ni důležitější než výsledný artefakt.