Boomerova zpráva o generacích X.Y.Z.

Jenže situace se vyvinula poněkud jinak, proto tato poněkud širší než jen divadelní reflexe. Začalo to, už jak jsem dorazil na místo dění; místo, jehož středobod je skutečně kostel Navštívení Panny Marie, se vzácně dochovanou barokní výzdobou. Nemusí být člověk zrovna teatrolog, aby mu ten kostel sám o sobě, svou dispozicí a vnitřním vybavením s půlkruhovými dřevěnými ochozy a dvoupatrovými „diváckými“ galeriemi hned připomínal hlediště divadla. Jinak je to ovšem stavba donedávna chátrající, teprve nyní po sedmi ročnících festivalu už s nově opravenou střechou a krovy, takže platí kruciální věc: že do něj už neteče.

Sotva jsem ale vystoupil z auta, několik teenagerů mě opakovaně kontaktovalo – skrze mé bílé letní triko. Nejspíš si v duchu říkali – ten děda nosí triko „triponautů“, to je hustý. Byli pak asi zklamání, když jsem jim říkal, že tu kapelu Triponaut vůbec neznám a netuším, že nosím její emblematický abstraktní znak na hrudi (další mé letní triko s mladistvým Havlem či s maskami mladých V+W s nimi ani nehnulo). „Triponauti“ tady evidentně budili zájem. A nakonec i ve mně, když jsem si doma doplnil chatrné vzdělání o rozměr psychedelické, meditativní hudby, kterou jinak moc často neposlouchám. I tato hudba v jiné, komorní podobě koneckonců patřila k barvám festivalu, byť menšinově – oproti převažujícímu postrockovému, hiphopovému či metalovému tanečnímu soundu, který tři dny a noci rozhýbával, rozezpívával i roztleskával většinu účastníků.

Nicméně i tyto zdánlivě jen hudební formy – za všechny zmíním zde patrně nejpopulárnější kultovní kapelu Prago Union se zpívajícím performerem a hiphopovým básníkem Adamem Svatošem alias Katem – měly, zvláště v prostředí kostela, výrazné divadelní rysy.

Nesmělý, jemný mladík, jakým se jeví Kato v civilu, elektrizuje publikem už od první chvíle, kdy přijme roli – u jiných kapel jejich frontman třeba i masku – někoho jiného. Kato okamžitě naváže dialog s publikem, jehož vstřícnou aktivitu a pohotové reakce by mohla leckterá divadla a leckterý vítěz „slam poetry“ hiphopovému mágovi jen závidět. A přiznám se, že hlavně kvůli jeho drsným, leč poetickým a hlavně českým textům vycházejícím z rytmu a ducha doby jsem na jeho šou vydržel stát snad půldruhé hodiny, až po poslední přídavek.

I když jsem už od puberty v padesátých letech, kdy i slovo jazz bývalo pro úřady slovem sprostým (natož potom beat či rock) a cudně se tyto žánry schovávaly pod korektní pojem „taneční hudba“, později povoleně rozšířený o „taneční hudbu a jazz“, od těch časů jsem tedy na pojem taneční hudba dost alergický. A nejen na pojem, i na jeho obsah. Ta nepřekonatelná úchylka při všech žánrových změnách mi vydržela dodnes, kdy jsem nepřišel na chuť jakékoli zábavě provozované na jeden povel v jednom rytmu davově, většinou s jediným gestem zdvižené ruky. Dokonce i na masových demonstracích, s nimiž jsem vnitřně souzněl, například v listopadových a prosincových dnech 1989, jsem musel překonávat pocit jisté ne-volnosti z davu.

Proto jsem i na Kato-ovi spíše postával mimo jednotně tančící dav vnitřně si užívaje jeho nepovrchní texty i osobnost. A i když mně poté venku dost dlouho brněla hlava a zatoužil jsem po doušku ticha a i když jeho improvizovaným komentářům mezi jednotlivými songy jsem nerozuměl jedinému slovu – a nebyl jsem sám, jak jsme si řekli s vedle stojící kolegyní střední generace – nebyl to vůbec ztracený čas. Vnímal jsem i tady atmosféru podle okamžitých reakcí publika. A i tato zpětná reakce, stejně jako samotné songy s kolektivně zpívanými refrény, měly silně performativní charakter: totiž charakter dávných responsorií v novodobém hávu. Ty do kostela patří (sólový hlas + zpětná sborová reakce). Kněz versus sbor. Takto se možná z divokých dionýsií a dithyrambů rodilo v Řecku evropské divadlo. Opravdu zde nevědomě ožívalo cosi pradávného, archetypálního, co ke kořenům divadla patří. Nešlo přitom přehlédnout, že protagonista, aniž se publiku podbízí, je nezaměnitelná, nonkonformní autorská osobnost, která rozhodně má co říci k dnešku.

Podobné divadelní kořeny jsem takřka celým tělem cítil na otevřené stanové scéně Beduin u skupiny, k jejímuž lehce infantilnímu, „diblickému“ názvu Hihihahaholky jsem předem pojal trochu nedůvěru: byl to samozřejmě předsudek. Svižně rapující performerky Alena Novotná a Štěpánka Todorová z katedry alternativního a loutkového divadla DAMU tvoří trio s DJ Matějem Šímou. Jejich sound má kromě tvrdých, strojově pravidelných rapových rytmů i sympatické jazzové prvky s četnými breaky, jimž se snaží synkopicky přizpůsobit i ospalý rytmus češtiny. Vše podtrženo chytlavými, kolektivně zpívanými refrény. Viděl jsem však pouze posledních cca dvacet minut finále s nekonečnými přídavky, takže  podrobnější reflexi si odpustím.

Rapujících, v pravidelném rytmu zdatně i méně zdatně česky veršujících skupin a dvojic s vysloveně divadelním, buď monologickým nebo dialogickým charakterem, bylo tu samozřejmě víc. Ať už vycházejí ze „stand up“ poetiky nebo z poetiky „slam poetry“ a dalších anglonátěrem nově přelakovaných stařičkých komediálních forem stojících u kolébky kabaretu a nekonečného řetězu jeho středověkých i starověkých smíchových předchůdců. Všechny vždy fungují za jednoho neúprosného předpokladu: když za výkonem stojí ručení osobností. Když interpret oslovuje nikoli profesionální virtuozitou svých prostředků (to ponechává cirkusu), ale svou jedinečnou, nezcizitelnou, autentickou osobností.

Za všechny uvedu příklad jedné značně nesourodé dvojice – Petr Šťovíček, hudebník a performer střední  generace, jinak inženýr architekt, vystupující pod jménem Ing. Puding (finalista mistrovství ČR v žánru „slam poetry“) – a o jednu až dvě generace mladší „slamer“ Sufian (vlastním jménem Sufian Massalena, student práv a laureát literární ceny Václava Hraběte). Jejich vystoupení v Beduinu, kde jsem letně oblečen v podhorské krajině od nohou málem mrzl, a přesto mě rozehřálo. Bylo fakticky složené ze dvou vzájemně málokdy propojených monologů. Přesto dávalo hlubší smysl. Ten dvojí pohled byl koneckonců kompatibilní – už svým vztahem k dnešnímu dění. A to i přes propastný věkový i mentální rozdíl mezi oběma protagonisty. Andělská, jakoby neustále udivená tvář Sufianova i jeho „pierotský“ projev s více či méně lyrickým, ale i s jemně ironickým akcentem, kupodivu vůbec nepopírala drsný, bavičský základ Pudingova humoru. A naopak!

Jakže to říká velký mystik a předgoethovský a předjungovský gnostik počátku sedmnáctého století? Teprve černá, „zašpiněná“ strana dělá z prachobyčejného průhledného skla zrcadlo: Žádný předmět nemůže bez protikladu sám sobě býti zjevným… Žádný obraz neobjeví se v jasném zrcadle, nebude-li z jedné strany zastíněn. (Jakub Böhme).

Dodejme ovšem, že svět Pudingova humoru měl naštěstí více pater. Od úvahových, filosofujících a trefně satirických až po – řečeno s Bachtinem – „materiálně tělesného dole“, pro mnohé příliš hrubozrnné, pohoršující a nekorektní (viz například drsná smíchová parodie samotného vznešeného názvu festivalu).

P. S.: VerRich.

Zcela odlišná byla situace u jiné, rovněž zdánlivě nedivadelní, tentokrát spíše „rozhlasové“, ale i tak ryze autorské inscenace, na niž jsem se velmi těšil. Zvláště po přečtení Dotazníku zakladatelské dvojice VerRich v Divadelních novinách 16/2017 /zde/. Nalákaly mě jejich inteligentní odpovědi například na otázku Zajímá vás umělecká kritika? Po povzdechu nad nedostatečným vřazováním kritických soudů do širšího kontextu následuje patrně nesplnitelné přání: Měli by si také všichni přečíst Kritické projevy od F. X. Šaldy. – A taky by o nás mohl někdo něco napsat. Ať  můžeme mít ke kritice osobnější vztah a třeba se i zasmát.

Název souboru nesouvisí s velkým klaunem z Osvobozeného divadla, ale je zkratkou dvou křestních jmen: Veroniky M. Kyrianové, dramaturgyně a překladatelky (mj. Dea Loher, Heiner Müller), a Richarda Němce, oba se zkušeností z několikaletého působení v Činoherním studiu v Ústí nad Labem a naposledy letos na jaře v pražské MeetFactory (Veroniku navíc ctí spolupráce s Depresivními dětmi, co touží po penězích a dalšími skupinami). Představení s názvem Paměť jednoho Pogelberga / Erinnerung an ein Pogelberg a podtitulem Atmoférická zvuková instalace bylo koncipováno na základě pečlivé rešerše archivních materiálů i osobních, autentických vzpomínek. Šlo o historii jednoho domu v Sudetech, k němuž váže tvůrce zjevně nejen estetický, ale i osobní vztah. „Zvuková instalace“ se ovšem hrála na trávě ve volné přírodě a byla po vizuální stránce obohacena, žel, jedině vystavenými fotografiemi předmětného domu. Mělo to pak logicky jednu vadu: začalo se ve vstřícném diváckém půlkruhu, z něhož postupně odpadali další a další diváci, takže po cca hodině a půl hledělo na „rozhlasový“ reproduktor už jenom pár statečných jedinců včetně mne. Nelitoval jsem. Kvůli obsahu! Ukázalo se však, že médium divadla (zvláště divadla ve volné přírodě) a médium rozhlasu jsou v tomto případě neslučitelné. Jediné opravdu živé divadelní prvky se mimoděk objevily už v „prologu“, kdy mužská část dvojice napomínala roztomile rozpovídanou část ženskou, která chtěla historii domu takto živě v přímém kontaktu stručně nastínit svými slovy alespoň v úvodu. Mužská část trvala na tom, aby už to tedy konečně pustila, protože diváci (v tomto případě ovšem pouzí posluchači) si utvoří názor sami. Můj názor byl jasný – toto tematicky objevné pásmo po mírném, ale nutném krácení a vymýcení technických pauz či šumů přímo volá po rozhlasovém audio zpracování. Samotné téma českoněmeckých, nebo chcete-li českosudetských vztahů, které ovšem u nás je dosud především tématem česko-českým, protože v obecné rovině nedořešeným a širokou veřejností nevstřebaným, je tu na příkladu „malých dějin“ jednoho domu a jedné obce demonstrováno skvěle, věcně a příkladně nedidakticky.

Jen pár kroků od místa audioinstalace ve volné přírodě se odehrála jiná událost, která z pohledu divadelníka patřila k vrcholům sedmého ročníku třídenního festivalového maratónu KUKOKLI v Horním Vítkově. Soubor Holektiv, hrající od roku 2016 ve složení Karolina Křížková – Eva Stará – Andrea Vykysalá, zde uvedl na úpatí mírného svahu, který tvořil přirozenou elevaci hlediště, vzdušnou inscenaci Letkyně.

Vždyť přece létat je snadné, tvrdil Ivan Vyskočil ve své převratné knižní prvotině z roku 1963 – a tvrdil to léta předtím už v Redutě, na Zábradlí i jinde, kde cykly o létacích snech tvořily součást jeho nezapomenutelných text-appealových vystoupení. To byly ovšem, jakkoli pozoruhodné, slovní fantazie. Předčítaly se, vypravovaly, rozvíjely, komentovaly. Co s tím však dnes na divadle povýtce fyzickém a pohybovém, které je postaveno na tělesném předvádění toho, o čem tyto fantazie „jen“ vypravovaly? Notabene na divadle, které nepoužívá jinde neodmyslitelných světelných šaleb, triků, videoefektů a dalších výdobytků hifi i wifi techniky? Na divadle, kde jediným osvětlovačem, mistrem light designu, je odpolední či podvečerní slunce? A vidíte, jde to!

Tři vynalézavé holky v demodé kombinézách, cimrmanovských leteckých kuklách a brýlích z desátých a dalších raných let minulého století si přivezly – za neodmyslitelného doprovodu nakažlivě bezstarostné dobové muziky – podvozek jakéhosi dvoukoláku, k němu zepředu připojily obrovskou vrtuli a zezadu rozepjaly plátno křídel. Do toho šla výrazná zvuková stopa reportážním způsobem evokující slavnostní okamžiky prvních vzlétnutí (prvních přeletů kanálu La Manche – Blériot v roce 1909 /více zde/ i prvních vzletů v Praze v Letňanech v roce 1910 /více zde/). Pak už zbývalo roztočit vrtuli a s ní i naši fantazii. A dát se do pohybu. Zbytek obstarala těla performerek, jež s lehkou bravurou zvládala nejen gymnasticky, ale i esteticky ladné a vtipné sestavy, obrazce a pyramidy, a z tohoto čistě lidského materiálu vykouzlila fyzickou – i metafyzickou – báseň o odvěké lidské ikarovské touze. A o počátcích létání v českých zemích. Létání, které ještě nezanechávalo toxickou ozónovou stopu, které bylo poezií svého druhu a nestalo se ještě všežravým lukrativním průmyslem sloužícím našemu pohodlí a návykové droze rychlosti. Počátky – zrod čehokoli in statu nascendi – mají vždycky blízko k básni. A je-li tam přítomný i vtip, tím líp.

A tak se mi zde nechce polopatisticky, krok za krokem popisovat viděné a slyšené. Dám raději slovo celkové emoci, a to prostřednictvím básně o levitaci. Ta mně kromě vzpomínky na Vyskočila hned jako další „vyskočila“ z paměti: Zbavovat těžké věci tíže / Být chuďas a kráčet si jak kníže / Dávati lidským ranám včelí křídla / Létat bez křídel a bez kormidla / Nadlehčit lidský úděl, smrt i děs / A pak i s rakví vzétnout do nebes! (Vítězslav Nezval).

A o létání byla vlastně také další sugestivní performance, tentokrát interiérová, totiž vzdušná provazová akrobacie. Při ní běžné úsloví o zatajeném dechu platilo beze zbytku. Novocirkusové představení Alžběty Tiché a Lenky Švolíkové Stav o dvou dívkách, vlastně ženách v různých měnících se stadiích života, v jejich zauzleninách, peripetiích, karambolech, pádech, ale i nových vzletech. Člověk za ty dvě dívky ve vzduchu každou chvíli trnul, nechápal, jak je možné, že se už po xté řítí na provaze do nevyhnutelné propasti – a přece se nezabijí, přece v zápase s gravitací nepodléhají, naopak v kritické situaci s pozoruhodnou lehkostí nad ní vítězí. Tak jako nelze nikdy zabít lidskou touhu po výšce, ať už směrem k nebesům nebo do vesmíru nitra, tedy po výšce i hloubce. A to v každém věku a v sebenepříznivější, nepřátelské situaci, společenské i existenciální.

Základní inspirace i pohonná látka energie dalších dvou povýtce činoherních představení ve stanu Beduin byla absurdita. Absurdita jako realita dneška (to trvá už minimálně sto let). Co jsem se za poslední tři čtyři desetiletí naposlouchal a načetl zasvěcených soudů expertů v oboru up to date, o tom, že Havel, Beckett a celé absurdní divadlo – jo, kdysi fajn, ale dneska? Ta éra je pryč, snad jen muzeum pro pár pamětníků, dnes je divadlo jinde. A ejhle – náhle boomer zaznamená nejnovější generační divadelní výpověď, hru Shrex: Hra o přežití – fraškoidně absurdní konverzační komedii, dotýkající se generačních témat Gen.Z.

Absurditou ve hře nejsou jen „odbržděné“ raperské monology nebo zpěvy, nýbrž k nesmyslnosti dovedené současné lidské charaktery a typy, vesměs z řad teenagerů. Ti se kvůli svým ujetostem nedobrovolně dostávají do moci démona, který o nich ví vše, a oni bojují o přežití (lehká parodie hororových sérií typu Saw).

Při zářijové premiéře v prostoru Kasárna Karlín se tvůrci a tvůrkyně (Adina Šulcová, Ondřej Kulhavý ad.) nechali slyšet, že toto představení o mladých pro mladé je určeno těm, kdo nechodí do divadla. Mladý věru nejsem, do divadla chodím už sedmdesát let – a přece se mi hra líbila. Ač zmíněnou hororovou sérii neznám, výchozí situace skupinového zajetí a vyjevení charakterů postav v mezní situaci mi připomněly desítky jiných podobných modelových příběhů. Spíše než o povědomý dějový model jde tu ale o to, kým tento rámec tvůrci zabydleli. Holčina, která notoricky nesbírá výkaly svého psa, chorobný lhář a hochštapler, smažka jako programový narkoman, nekritická fanynka Václava Havla a bigotní náboženská fanatička. Ne všechny slangové generační hlášky jsem pochytil, zato jsem ocenil typologii jednotlivých figur postavených do stejné situace. A nešlo si přitom nevšimnout originálního slovníku, který sahal od poloh spíše fekálních (upejpavé televize by se musely upípat) až k humoru, který byl oslavou svobodného jazykového projevu. V naprosté většině těžil z toho, co připadá tvůrcům absurdní. Výsledkem bylo ryzí absurdní divadlo, model 2023/24.

A druhý příklad. Z krystalicky čisté absurdity s parodickým názvem Tajemství vesmíru se od roku 2010 během čtvrtstoletí vylíhla stálice, divadelní hit. Nekonečný, pokaždé znovu a jinak improvizovaný příběh rozvíjený dvěma protagonisty jménem Metoděj a Dozer se ukázal jako překvapivě nosný. Situační i slovní gagy, raperské vsuvky, odbočky a převlekové výstupy byly oslavou poetiky nesmyslu. Tento x-tý díl nekonečného seriálu byl navíc zpestřený ženským elementem.

Vstupy houslistky a zpěvačky Báry Kláry (vlastním jménem Barbora Klárová) mě nadchly. A to způsobem, jak nenásilně přistupuje k publiku: pokusů, jak zapojit diváky do hry a sborového zpěvu, existuje bezpočet a téměř vždy jsem měl u nich pocit jisté manipulace. Ale u Gershwinova slavného Summertime, jež publiku navrhla Klára ke zpěvu, jsme se – aniž jsem věděl jak – náhle stali zpívajícím doprovodným sborem, jaké míval kdysi ve svých spirituálech Ray Charles. A to pouhým rytmickým opakováním jednoho slova: LétoLétoLétoLéto, časem už pouhého ToléToléTolé… Těch momentů absolutního a přirozeného kontaktu performerky s publikem bylo víc, ale s tímto se rozjeté publikum odmítalo rozloučit – ona už dávno změnila téma, ale v rohu si nadále skupinka setrvačně rytmicky libovala v létu…

Víc něž tajemství vesmíru mě na těch dvou činoherních opusech zaujalo jiné tajemství: proč ta nemizící záliba nových a nových generací v nesmyslu, nonsensové poezii, absurditě? Snad je to proto, že ani kolínští husaři nechodí do lesa bez obojku a kdoví, kde má čmelák žihadlo, tomu nejsou kalhoty nikdy krátké! Proč? Kdo se hádá o komáří řešeto, nemůže tančit s kozou u Podmokel. Mat! A je to jasné. Nejen pro znalce Havlovy Zahradní slavnosti a průpovídek mudrlanta Oldřicha Pludka. Tím chci říci, že absurdita je trvale obnovitelný energetický zdroj. Surovina, kterou lze při troše básnické imaginace těžit z každé doby, což ukazují dějiny komedie od Aristofana po Woody Allena, Charmse nebo Monty Pythony. Ale přesto – digitální doba absurditě přeje o to více, oč nepozorovaněji vklouzává do našich životů a našeho slovníku, v němž slova už dávno pozbyla jakéhokoli významu. A pouhé jejich prázdné slupky přesto – nebo právě proto? – určují světové trendy, politiku, módu, vkus i ekonomiku. Především však popkulturu, popdivadlo i popliteraturu. Ještě že jsou tu ty festivaly!   

Sugestivním estetickým zážitkem svého druhu bylo i představení Picturam pětičlenné mužské výtvarně-taneční skupiny na téma Leonardovy Poslední večeře (choreografie Eva Rezová) Bylo předvedeno už loni jako magisterská práce Evy Rezové na katedře nonverbálního divadla HAMU.

Zásnuby divadla s výtvarným umění jsou věc prastará. Oživila je znovu renesance a pak baroko, kde výtvarná složka v podobě rozličných triumfů, narozeninových a gratulačních kantát či slavností hrála dominantní roli. A živé obrazy bývaly její neodmyslitelnou, někdy finální součástí pointující dění. Ostatně pozůstatek tohoto druhu divadla máme i v závěru Smetanovy Libuše. A dodnes se u nás i ve světě uvádí slavná pražská inscenace Costanza e Fortezza více jako dílo proslulého výtvarníka a architekta Giuseppa G. Bibieny, zatímco scenáristu či režiséra nikdo nezná a málokdo zná skladatele. Vrcholem „živých obrazů“ inspirovaných slavnými výtvarnými díly, zpravidla za účasti populárních herců a hereček, byla u nás druhá polovina devatenáctého století, zejména po otevření Národního divadla. Až do počátku dvacátého století šlo o jeden z nejžádanějších druhů divadelních produkcí vůbec.

Nyní ten zapomenutý žánr styku divadla a ikonického výtvarného díla pozoruhodným site specific způsobem (v chrámu!) oživil soubor inscenace Picturam. I když jsem si marně lámal hlavu, proč u nápadně dlouhého stolu Poslední večeře asistují vedle Ježíše v centru dění jen čtyři další učedníci (mezi nimi Jan, Jidáš a Petr), velmi jsem naopak ocenil jakoby v prudkém pohybu střihem zastavené známé postoje a gesta, která hned poté, co se tato živá kompoziční kopie zdařila, samotní aktéři zrušili. A ze skrývaného skupinového napětí se znovu a znovu rozhořívaly ohýnky řevnivého boje o moc a o přízeň Ježíše. Zatímco vlastenecké, triumfalistické a jiné živé obrazy minulých staletí musely nutně po chvilce nehybnosti nudit nebo byly naopak střídány příliš rychle (měl s tím problémy jako recenzent i Jan Neruda), zde bylo od začátku do konce na co koukat, komu držet palce a s kým cítit empatii. Ale spíš než vědomí dokončeného obrazu jsem měl pocit nápadité črty. I za ní se však sluší poděkovat!

Napsal: Vladimír Just. Text byl zveřejněn na webu Divadelních novin: www.divadelni-noviny.cz/boomerova-zprava-o-letnich-radovankach-generaci-x-y-z-no-1, www.divadelni-noviny.cz/boomerova-zprava-o-generacich-x-y-z-no-2