11. ročník festivalu antického divadla na ostrově Štvanice uvede současnou adaptaci Alkéstis Matěje Samce podle Eurípida v režii Ivo Kristiána Kubáka a Marie Novákové. Premiéra je 1. září.
Plenérový festival pořádá od roku 2016 soubor Tygr v tísni v koprodukci s Divadlem VILA Štvanice. Každý ročník přináší jednu novou inscenaci, ať už jde o adaptaci, překlad, nebo původní text na antickou látku. Za dosavadních deset ročníků tu byly třeba Aischylova Oresteia, Ovidiovy Proměny, Aristofanova komedie, nebo Sofoklův Oidipus. Letošní, jedenáctý ročník uvádí Alkéstis.
Antika tu podle dramaturgyně Marie Novákové není jen kulturní dědictví k zakonzervování, ale živý nástroj, jak mluvit o věcech, na které nám dnes chybí slova: „Antické drama nese stále platná témata – lidstvo se dostává do stejných potíží, naráží na tytéž slabosti, jako jsou pýcha, přebujelé ambice, traumata přenášená z generace na generaci.“
Součástí festivalu jsou i Agory, diskusní večery, kde se publikum potkává s odborníky na starověkou kulturu a filosofii. Od roku 2023 dramaturgie navíc pracuje s takzvanými zlomky, dochovanými fragmenty antických her, které zmizely z dějin třeba proto, že v určité době politicky nevyhovovaly. Odtud vzešel i text Láios na motivy Aischyla.
Eurípidova Alkéstis, nejstarší dochovaná hra tohoto autora, se na scénách objevuje jen vzácně, možná právě proto, že nenabízí jednoduché morální uchopení. Synopse je prostá: král Admétos se vyhne smrti tím, že za něj dobrovolně zemře manželka Alkéstis. V den pohřbu dorazí Hérakles a věci naberou nečekaný směr. Kdo je tu vlastně obětí a kdo hrdinou, hra jednoznačně neodpoví.
Současná adaptace odmítá číst Alkéstidinu oběť jako akt čisté lásky. Nahlíží ji spíš jako racionální rozhodnutí ženy, která nenašla jiný způsob, jak opustit řád, v němž pro ni nebylo místo. Zpochybňuje tak romantizaci ženské oběti a ptá se, co takové rozhodnutí vlastně umožňuje, nebo přímo vynucuje.
Adaptace Matěje Samce pracuje s polyfonií vzájemně se vyvracejících výpovědí. Hra je poskládaná ze samostatných monologů, ve kterých každá postava podává vlastní verzi téhož příběhu, aniž by spolu přímo komunikovaly. Napětí vzniká z toho, co jedna výpověď říká a co druhá mlčky popírá.
Adaptace navíc rozšiřuje předlohu o dvě nové roviny: Héraklovu výpravu do podsvětí, kde se objevuje Persefona jako aktivní postava, a závěrečný monolog Služebné, který jde za hranice původního příběhu a ptá se, co znamená šťastný konec doopravdy.
Alkéstis odmítá roli mučednice lásky, svůj příběh popisuje jako sled rolí, dcery, manželky, matky, které za ni vždycky definoval někdo jiný. Admétos organizuje pohřeb a buduje si vlastní narativ zarmouceného manžela, dokud ho konfrontace s otcem Ferésem neusvědčí, že za oběť profituje hlavně on sám. Hérakles příběh nečekaně posune jinam, než by si Alkéstis nebo Admétos přáli. Poslední slovo dostává Služebná, jediná postava s nadhledem nad celou situací.
„Je to bohatý materiál pro úvahy o současné generační propasti – o mlčení, které je pohodlnější než vyslovovat nahlas nepříjemné věci,“ říká režisér Ivo Kristián Kubák. Marie Nováková dodává, proč látka rezonuje právě teď: „Hlavou mi táhnou úvahy o tom, že je podstatné mluvit otevřeně se svými blízkými, i když je můžeme ranit, vystrašit, dostat do nekomfortní situace. Nebrat všechnu tíhu na sebe, protože nás může zavalit. O tom, jak opustit svět, ve kterém mi není dobře, dřív než bude jedinou možnou cestou smrt.“
Matěj Samec k látce přistupuje přes témata, která jsou mu osobně blízká: otevřenost i za cenu nepohodlí, a partnerské soužití plné soutěžení a předstírané harmonie. Inscenace se zabývá i tím, jak si Alkéstidinu oběť přivlastňuje její manžel a čte ji jako důkaz vlastní výjimečnosti. Titulní postava zůstává v mlčení, které je nakonec jejím posledním slovem.
Hudbu složil Matouš Hejl, skladatel na pomezí soudobé vážné hudby, divadla a zvukové instalace. V inscenaci funguje jako opar s proměnlivou intenzitou, který se akusticky prolíná s hučícím splavem ostrova a proměňuje se podle charakteru postavy nebo situace. Tam, kde jazyk selže nebo lže, hudba zůstává. Scénografie a kostýmy Dominiky Lippertové zasazují děj do prostoru rodinné hrobky.
