Americké filmy na letošním festivalu v Cannes jsou výhradně nezávislé produkce – velká hollywoodská studia opět chybí. Proč se tato kdysi samozřejmá spolupráce pomalu rozpadá? Hollywood Reporter ukazuje prstem na dva konkrétní filmy, jejichž festivalové premiéry se proměnily ve velice drahý bumerang.
Paper Tiger a The Man I Love jsou sice jediné dva americké filmy v letošní soutěži, jde ale o nezávislé snímky – velká studia se světovým premiérám jednoduše vyhýbají. Přitom právě tento formát kdysi pomohl katapultovat filmy jako Top Gun: Maverick. Jenže logika je drsná: film, který funguje, žádnou festivalovou parády nepotřebuje. A film, který nefunguje, si z festivalu odnáší auru prohry, která ho pak dusí až do regulérní premiéry.
Klíčovým odstrašujícím příkladem je Indiana Jones and the Dial of Destiny (Indiana Jones a nástroj osudu) z Cannes 2023. Na sociálních sítích projekt narážel na předpojatost a podezřívavost kvůli údajným „woke" úpravám, a vlažné přijetí od kritiky situaci jen zhoršilo – přičemž do regulérního uvedení do kin zbýval celý měsíc. Vznikla tak ideální živná půda pro šíření negativních komentářů, aniž by bylo možné cokoli rychle opravit nebo vyvrátit. Tricia Tuttle, ředitelka Berlinale, situaci pojmenovává takto: „Existuje nervozita ohledně recenzí, které vycházejí dlouho před premiérou. Problém je kontrolovat způsob, jakým jsou filmy tohoto kalibru uváděny na trh, protože sázky jsou vysoké."
Disney si z toho vzalo ponaučení a rok poté stejnou kalkulaci provedla i Warner Bros. po analogickém případu Joker: Folie à Deux (Joker: Folie à Deux) v Benátkách. Anonymní publicista, který pro velká studia pracoval na Cannes, to pro Hollywood Reporter vysvětlil zcela bez příkras: „Tyto premiéry jsou příšerně drahé. Pokud ukážete film tisícům novinářů a nedopadne to dobře, startujete tím nejhorším možným způsobem – a v tu chvíli by bylo lepší udělat cílenou tiskovou kampaň v důležitém evropském městě a dát embargo na recenze do týdne před officiální premiérou."
Paradoxně tak velká studia svým odchodem uvolnila prostor pro něco možná zajímavějšího: autorský film v plné síle. A letošní Cannes to potvrzuje beze zbytku. 79. ročník festivalu (12.–23. května) má v čele poroty jihokorejského filmového tvůrce Park Chan-wooka – historicky prvního Korejce v této roli – a soutěžní program, který patří k těm nejambicióznějším za poslední roky. Tady je deset titulů, které byste na Francouzské riviéře rozhodně neměli přehlédnout.
Po Zlatém lvu v Benátkách 2024 za The Room Next Door (Místnost vedle) se Almodóvar vrací s tragikomedií o genderu, která slibuje ohňostroj. Po smrti matky se reklamní ředitelka Elsa ponoří do práce jako způsob, jak přežít. Když ji záchvat paniky přinutí zpomalit, rozhodne se odjet s kamarádkou Patricií na Lanzarote, zatímco její partner Bonifacio zůstane v Madridu. Vypadá to na komorní projekt, ve kterém fanoušci najdou všechno, co na tomto španělském géniovi milují.
Farhadi je jednou z předních osobností současné íránské kinematografie a pravidelným hostem těch nejprestižnějších festivalů světa: Stříbrný medvěd za nejlepší režii za About Elly (O Elly) a Zlatý medvěd za A Separation (Nader a Simin: Odloučení) v Berlíně, Cena za scénář za The Salesman (Obchodní cestující) a Velká cena poroty za A Hero (Hrdina) v Cannes. Tentokrát se pouští do projektu stejně ambiciózního jako fascinujícího: francouzská produkce s naprosto hvězdným obsazením – Isabelle Huppert, Virginie Efira, Vincent Cassel, Pierre Niney a Catherine Deneuve – přináší remake Kieślowského Dekalogue 6 (Dekalog 6: Nezcizoložíš), zasazený do atmosféry pařížských útoků z roku 2015. Hudbu složil Zbigniew Preisner, věrný spolupracovník nezapomenutelného polského autora.
Kultivovaný a rafinovaný tvůrce Sachs (Passages, Peter Hujar's Day) se dostává do přelomového momentu kariéry a poprvé míří do hlavní soutěže v Cannes. Film se odehrává v New Yorku na konci osmdesátých let a sleduje osudy herce Jimmyho George, který bojuje s nevyléčitelnou nemocí a přijme to, co by mohl být jeho poslední velký herecký výkon. Drama, muzikál a fantasy prvky by se měly vzájemně prolínat ve výsledku mimořádného zájmu, který by klidně mohl být festivalovým překvapením – třeba i co se cen týče. Hrají Rami Malek, Tom Sturridge, Luther Ford a Rebecca Hall.
Odvážný, hypnotický a trochu nepříčetný thriller vycházející z původního příběhu, který slibuje „spoustu třpytek, sexu a násilí." Slovy samotného Refna. Po dvou kultovních seriálech Too Old to Die Young (Amazon Prime Video) a Copenhagen Cowboy (Netflix) se Refn vrací k dlouhometrážnímu filmu přesně deset let po The Neon Demon (2016). Her Private Hell je název britského sexploitation filmu z roku 1968, odkaz na něj je ale zřejmě jen cinefilský rozmar. Snímek bude prezentován mimo soutěž.
Po mistrovském Drive My Car (2021) – adaptaci povídky Harukiho Murakamiho – a silném Evil Does Not Exist (Zlo neexistuje, 2023) pokračuje Hamaguchi ve svém zkoumání vztahů, náhody a hloubky lidských vazeb, tentokrát ve francouzském prostředí. Virginie Efira a Tao Okamoto hrají francouzskou ředitelku pečovatelského domu a japonskou divadelní režisérku, jejichž nečekané pouto vzniká ve chvíli, kdy jedna z nich čelí vážné nemoci.
Čtyři roky po ohromujícím As Bestas (2022) se madridský Sorogoyen (nar. 1981) vrací s komplexním dramatem, které chce proniknout hluboko do psychiky postav. Film sleduje vztah otce a dcery – oceňovaného režiséra (Javier Bardem) a herečky průměrné kariéry (Victoria Luengo) – kteří se po letech odloučení opět setkají na place. Děj se točí kolem filmového štábu natáčejícího snímek Desierto na Fuerteventuře, jehož příběh je zasazený do Západní Sahary třicátých let.
Velmi očekávaný návrat Graye (We Own the Night / Páni noci, Two Lovers / Dva milenci, Ad Astra) je kriminální drama s hvězdným obsazením: Adam Driver, Scarlett Johansson a Miles Teller. V návratu k atmosféře svých raných filmů vypráví talentovaný newyorský režisér příběh korupce, násilí a zrady soustředěný na dva bratry, kteří se zaplétají do nebezpečných obchodů s ruskou mafií při honbě za americkým snem. Metropolitní řecká tragédie se zdá být, jako vždy u Graye, za rohem. Bude to jeho definitivní gangsterský film?
Cena poroty za Father and Son (Otec a syn, 2013) a Zlatá palma v Cannes za Shoplifters (Zloději, 2018) – Kore-eda (zde v rolích režiséra, scenáristy i střihače) pokračuje po nádherné Monster (Nevinnost, 2023) ve své minimalistické a jemné poetice. Do centra opět staví křehký moment dětství a dospívání a vztah rodičů s dětmi – tentokrát s přidanou hodnotou výletu do sci-fi a poctivou reflexí umělé inteligence. Synopse: v Japonsku blízké budoucnosti, dva roky po smrti syna, manželé Kōmotovi – architektka Otone a Kensuke, předseda rodinné stavební firmy – adoptují Kakeru, androida s podobou dítěte.
Konkrétní, inovativní, překvapivá a expresivně nabitá. Taková je rumunská kinematografie 21. století, jejímž nejvýraznějším zástupcem je Mungiu – vedle geniálního samotáře Radua Judea. Napjaté a angažované kino, které skrze osudy jedinců nucených čelit dramatickým morálním volbám odkrývá současné Rumunsko.
Nový film vypráví o skandinávsko-rumunském páru a postupném střetu jejich rodin žijících v odlehlé norské vesnici uprostřed přírody. Mezi herci vyniká skvělá Renate Reinsve (nar. 1987), oblíbená herečka Joachima Triera, která získala Prix d'interprétation féminine v Cannes 2021 za The Worst Person in the World (Nejhorší člověk na světě) a hrála ve „bergmanovském" Sentimental Value – jenž získal Velkou cenu poroty v Cannes 2025 a cenu pro nejlepší mezinárodní film na Oscarech 2026. Bude to druhá Zlatá palma pro Mungiua, devatenáct let po té z roku 2007 za 4 Months, 3 Weeks and 2 Days (4 měsíce, 3 týdny a 2 dny)?
Film se soustředí na vztah mezi spisovatelem Thomasem Mannem (v podání Hannse Zischlera) a jeho dcerou Erikou (hraje Sandra Hüller). V roce 1949 spolu nasedají do Buicku a vydávají se na cestu napříč Německem v troskách: z Frankfurtu pod americkým vlivem až do Výmaru pod sovětskou správou. Pawlikowski je režisér a scenárista prvotřídní třídy, který dokáže mluvit o univerzálních konfliktech skrze intimitu konkrétních postav. Světového uznání dosáhl se svými posledními dvěma filmy: po Ida (2013) – Oscar za nejlepší cizojazyčný film a desítky dalších mezinárodních cen – přišla ještě fascinující Cold War (Studená válka, 2018), která získala Prix de la mise en scène v Cannes, pět EFA, cenu Goya za nejlepší evropský film, nejlepší cizojazyčný film podle National Board of Review a tři nominace na Oscara (za režii, kameru a cizojazyčný film).
Nový snímek vychází z nádherného románu The Magician (2021) Colma Tóibína – fiktivního biografického příběhu ze života Manna –, přičemž studená válka tu zůstává ústředním motivem, geopolitickým i metaforickým. Stejně jako v předchozích dvou filmech pracuje Pawlikowski s černobílou fotografií Łukaszeho Żala (The Zone of Interest / Zóna zájmu). Místo někde výš na výsledkové listině se zdá být předem rezervováno.
