Cítiť to všetko naraz: Monika Omerzu Midriaková o novém albu, filmové hudbě i manželském pracovním vztahu

„V jednotlivých písních nikdy nepojmenovávám jen jednu náladu. Když zpívám v romantickém tónu, jdou s tím ruku v ruce pochybnosti. Když skladba míří do temnějších poloh a mluví o ztrátě, objevuje se v ní i naděje,“ říká Monika Omerzu Midriaková, která se mimo jiné věnuje i střihu a skládání filmové hudby. Spolu se Šimonem Holým složila soundtrack k oceňovanému filmu Všechno bude, za který byla nominována na Českého lva.

Kromě různých, někdy i protichůdných emocí nabízí album i spoustu hudebních vjemů od kytarových linek po různé backing vokály. Jak vznikala hudební stránka nového alba?

Na jednu stranu jsem se snažila tvořit co nejvíc intuitivně. Ze začátku jsem nic neanalyzovala a nechala jsem to žít vlastním životem. V produkci jsem pak úplně změnila přístup a snažila se být extrémně precizní.

Já jsem se srovnala s tím, že mám právo být šťastná. Neustále čtu o tom, jak lidé na Ukrajině, jen kousek od nás, bojují o život. Je zvláštní nad tím přemýšlet a zároveň v osobním životě prožívat něco hezkého. Nejstarší písně z alba, Zastav a Miesta na mape, začaly vznikat právě v době, kdy začala válka na Ukrajině. Jsou silně ovlivněné pocitem toho, že se něco láme, je v nich určitá temnota.

Takže album vznikalo čtyři roky? Jaký je to pocit, ho po takové době práce vypustit do světa?

Já jsem ráda, mám pocit, že už je čas. Hrozně dlouho jsem hledala tu finální podobu, zkoušela jsem spoustu variant toho, jak má znít kytara, jaké tam budou vokály. V tom je skvělé vydavatelství: máš deadline a do určitého momentu to musí vzniknout. Nemůžeš to předělávat donekonečna a snažit se, aby to bylo dokonalé. To je zároveň jedno z témat té desky, vyrovnávání se s nedokonalostí.

Hodně mě bavilo, že je tam spousta různých backing vokálů, broukání, střídají se části, kterým dominují různé nástroje – chvilkami je v popředí basa, jindy zase bicí. Rozmanitost tam vnáší i další umělci, kteří se na albu podíleli, třeba Amelie Siba, která se objevuje na tracku Tiger.

Dávala jsem si různé mini výzvy pro jednotlivé tracky. Od minulého alba jsem se bála používat basu, někde skoro chyběla. Tentokrát jsem u některých skladeb začala právě basou, a řekla jsem si, že dokud s ní nebudu spokojená, nepůjdu dál. Přesně takhle vznikla skladba Tiger, která je celá postavená na base a jejích speciálních samplech.

Spolupráce s Amelií Sibou byla taky taková malá výzva. Chtěla jsem ji oslovit už delší dobu, ale bála jsem se odmítnutí. Nakonec jsem se odhodlala, protože se blížil deadline – a jsem ráda, že jsem to udělala, protože z toho vznikla krásná spolupráce.

Dost se tam opakuje téma překonávání strachu a dělání věcí mimo tvoji komfortní zónu.

Přijde mi, že je to jedno z hlavních témat desky. Je o překonávání strachu a přijímání věcí takových, jaké jsou, i když nejsou dokonalé. Když je člověk přijme, může se posunout dál a nebýt na sebe tak tvrdý.

Studovala jsi střih na FAMU – myslíš, že ti to pomáhá i v hudební tvorbě?

Určitě. Střihu jsem se věnovala v těch formativních letech, takže se z toho stal způsob, jakým přemýšlím. A přemýšlím tak i o hudbě.
V podstatě hned jak jsem na vysoké škole dostala do ruky první výkonnější počítač, jsem si při studiu začala tvořit svoje věci a dostávat se k hudbě. Ze začátku to pro mě bylo hlavně odreagování.

Věnuješ se i filmové hudbě, což se při tvojí kombinaci hudby a filmu trochu nabízí.

Ano, vzniklo to přirozeně spojením těchto dvou světů. Myslím, že mám při skládání filmové hudby určitou výhodu v tom, že rozumím dramaturgii a pohybuji se ve filmovém prostředí.

Tvůj manžel, Olmo Omerzu, je režisér a na některých filmech spolupracujete. Nedávno vyšel film Nevděčné bytosti, ke kterému jsi dělala hudbu. Jak probíhala spolupráce na tomto filmu?

Dobře, už víme, co a jak, a máme nastavený pracovní vztah. To je naše velké plus. Když s někým pracuješ poprvé, často si nedovolíš zkoušet riskantnější věci. My už máme vlastní workflow.
Nejsme spolu od rána do večera – každý pracujeme jinde, já ve studiu, a materiály si posíláme. Máme také nastavená pravidla, třeba že si neukazujeme práci po desáté večer.

Stávalo se totiž, že jsem na nějaké scéně pracovala celý den, večer jsem měla pocit, že jsem ji vyřešila, a byla jsem nadšená. Pak jsem ji ukázala manželovi a on nebyl úplně přesvědčený. Člověk se pak může cítit nepochopený. Ráno se na to ale podívá znovu s odstupem a vidí, že je na tom ještě potřeba zapracovat.
Takže máme svůj systém a ta spolupráce byla opravdu moc hezká.

Je pravda, že dlouhodobá spolupráce nabízí jiné možnosti, člověk se nebojí experimentovat.

Ano. Tohle není úplně moje myšlenka. Kdysi jsem dělala rozhovor s jedním slavným slovenským střihačem. Patrik Pašš, který spolupracoval s Jurajem Jakubiskem. On tvrdil, že první společný film režiséra a střihače je takový trochu zkušební. Neznamená to, že je špatný, ale myslím že v té opakované spolupráci je kouzlo, které vzniká z důvěry mezi lidmi. Člověk se pak dokáže otevřít a jít do věcí, do kterých by normálně nešel.

Zpět k novému albu – máš nějaké hudební vlivy, které tě při tvorbě alba inspirovaly? 

Mám, některé z nich byly takové guilty pleasures. Při tvorbě nové desky jsem hodně přemýšlela jaké jsou moje hudební kořeny. Jsem dítě devadesátých a nultých let, kdy byla nejpopulárnější MTV a různé popové věci, tracky jako Cry Me a River od Justina Timberlakea a Timbalanda. Dělala jsem si takovou zpětnou revizi, pouštěla si ty věci a bez jakéhokoli hodnocení si říkala, co mě na nich baví a co ne. Musím říct, že mě to nakonec trochu inspirovalo.

A něco z československé scény?

Do desky jsem dostávala i různé textové odkazy. Například v písni Zastav je citace z textu Mira Žbirky: „Čo bolí, to prebolí.“ Dělala jsem si tam takové vlastní reference a každý track v sobě má různé skryté vrstvy. Třeba v poslední písni na albu, Zvony bijú na poplach, je odkaz na Karla Plíhala a jeho píseň Akordy.