Denik festiwalowy Ji.Hlava edition

Samozřejmě byl i super hudební program a přednášky, ale teď se pojďme bavit o filmech! Svůj filmový program jsem začala ranním pásmem krátkých filmů v sekci Fascinace - Expermntl.cz. Odsud bych vypíchla hlavně: Nevím, co říct od Terezy Burianové, Vlak do oblak od Emy Hůlkové a The Liminal Hum od Šimona Herrmanna.

Christiania

režie: Karl Friis Forchhammer
 

Tenhle dokument vypráví o dánské čtvrti Christiania. Tenhle sociální experiment začal v roce 1971, kdy se stovky mladých lidí nastěhovali do opuštěné vojenské základny v Kodani a vytvořily zde paralelní společnost s vlastními pravidly Christiania. Režisér dokumentu se tam sám stěhuje a snaží se pochopit fungování komunity - jeho vlastní rodiče zde žili, ale po jeho narození se odstěhovali. V dětství zde trávil spoustu času a nikdy si nebyl jistý, zda ho přestěhováním rodiče o něco připravili. Film nabízí stručnou historii této komunity a klade si otázku toho, jak být tolerantní a zároveň zabránit vnější i vnitřní kriminalitě, která se do komunity dostává. 

Asi jako skoro každý v mojí bublině jsem přemýšlela o tom, jaký by to bylo žít v nějaký komunitě. Upřímně, něco mě na té představě stále láka a v Christianie je vidět, co může skvěle fungovat. Duch komunity je tu hodně silný a líbilo se mi třeba jakým způsobem se tvoří důležitá rozhodnutí - jde sice o složitý a náročný proces, kde se všichni vyjádří a pak proběhne hlasování, ale zároveň se všechna rozhodnutí dějí společně. Všichni si pomáhají a pracují na “městě” společně. Zároveň ale jsou vidět silné problémy, které se během let v komunitě utvořily, a se kterými je těžké bojovat. Doporučuju na shlédnutí, pokud tě tohle taky zajíma a nebo plánuješ Christianiu navštívit!

NAZA

režie: Yuval Abraham, Rachel Szor

O tomhle filmu jsme asi už všichni slyšeli a já jsem ráda, že ho na Ji.hlavě promítali ve zvláštním uvedení. Asi všechno, co člověk očekává od tohoto filmu, tak dostane, ale stejně jsem byla vyřízená z nelidskosti, která se děje v izraelské armádě. Já ani nevím, jestli je třeba něco dalšího dodávat, jenom že je to hodně důležitý vidět a hlavně asi pro někoho, kdo třeba nevěří, že se masová likvidace palestinského obyvatelstva děje.

V rámci toho bych ještě i ráda doporučila film, který jsem viděla na Ji.hlavě vloni, a to I Shall Not Hate: A Gaza Doctor's Journey of the Road to Peace and Human Dignity od režisérky Tal Bardy. 
 

Až budou prasata létat

režie: Denise Riedmayr

Tenhle film jsem měla docela půl na půl. Hodně zajímavý téma, ale ze začátku mi trvalo dostat se do jeho zpracování. Film se soustředí na problematiku využívání prasat pro transplantaci srdcí. Prasečí srdce má totiž geneticky blízko k tomu lidskému a proto se v různých výzkumech začala prasata “pěstovat” právě pro transplantaci. Ze začátku je dokument dost pomalý a věci se v něm dějí bez většího vysvětlení, což působí trochu chaoticky. Postupně ale odhalujeme několik světů. Dva hlavní kontrasty tvoří vědecká laboratoř, kde se prasata “pěstují” a testují a potom prasečí farma, kde mají prasata veliký volný výběh a je s nimi zacházeno jako s milovanou součástí rodiny. 

Do toho vstupují krátké příběhy lidí, kteří potřebují transplantaci srdce - například malého chlapce, pro kterého je cesta prasečího srdce vhodná jako dočasná alternativa než doroste a najde se pro něj adekvátní transplant. Celý film tedy vyvolává spoustu filosofických otázek. Můj osobní postoj je, že tomuto využívání zvířat absolutně nerozumím a chtěla bych, aby se všechna prasátka měla tak hezky jako ta na farmě ve filmu. Je ale těžké říct, jak by člověk reagovat, pokud by šlo o někoho vámi blízkého a tohle by byla šance na záchranu. Ale žádná prasečí srdíčka pro mě, děkuji! 

Tam je život

režie: Ishtar Yasin Gutiérrez

U tohodle filmu jsem opět půl na půl. Očekávala jsem od něj trochu něco jiného, a kdybych nebyla na následný debatě s režisérkou, tak bych ho sem možná ani nedala. Film sleduje život v Káhiře a soustředí se hlavně na zvířata, která jsou nedílnou součástí města. Spousta opuštěných psů i koček ve smečkách na ulicích. Lidé, kteří se k zvířatům nechovají hezky, bojí se jich, ale i lidé, kteří je naopak chrání, chodí je krmit a snaží se o ně starat. Režisérka sama popisuje své zkušenosti z rodné Káhiry, ale i ze stěhování a životě v různých místech světa. Propojuje historii se současnou politickou situací a to i návštěvou káhirské školky pro osiřelé děti z Gazy. Film je velmi poetický a na jeho tempo jsem si celou dobu zvykala. Ale je to velmi osobní a působivý náhled do života v Káhiře. Po filmu jsem zůstala na debatu a způsob jakým režisérka mluvila mě donutil o filmu znovu přemýšlet a asi právě proto ho sem zařazuju. 

Tajné srdce

režie: Tom Fontenille

Tohle je asi můj favorit. Hodně osobní vyprávění režiséra, který zachycuje několik let života svého otce. Děj začíná po smrti režisérovy matky, kterou on i jeho sestra velmi prožívají. Otec se ale o ztrátě nechce bavit a vnímá to jako uzavření kapitoly a úlevu pro svojí nemocnou manželku. Tom Fontenille natáčí konverzace se svým otcem o nedávném zjištění, že se otec převlíká za ženu a nachází v tom určité bezpečí a svobodu. Otec ale se ale neumí bavit o pocitech a nechce se otevřít. Sám si není jistý, co jeho převlékání znamená. Postupně ale jsme svědky přijetí a následné společenské i fyzické tranzice. 

Filmem se nese silný zármutek dětí ze ztráty matky a potřeba o ní mluvit, kterou ale otec odmítá a jsou zde tedy i silné komunikační problémy mezi rodičem a dětmi. Zároveň jsme ale přeneseni do krásných a upřímných momentů, které se formují na cestě této změny. Tady bych ráda řekla, že jsem použila na v průběhu odstavce mužská oslovení pro hlavní protagonistku dokumentu, jelikož je to až ke konci filmu, kdy přijímá ženské oslovení a stává se Lilou Fontenille. Tudíž jsem tohle chtěla reflektovat i v povídání o filmu. Ale opravdu toto byl asi můj favorit - velmi krásné a upřímné záběry, zároveň silný příběh a komplikované vztahy. Docela jsem brečela, ale to já dělám u filmů často.

Vzorné dívky

režie: Ania Winiarska

Režisérka Ania Winiarska pozoruje katolické nápravné zařízení pro dospívající dívky v Lodži. Ve filmu je několik hlavních protagonistek, ale sleduje zařízení spíše jako celek, protože jednotlivé příběhy není možné sledovat od začátku do konce. Ať už z přeřazení dívky do jiného zařízení nebo jejím odchodem pryč. V rozhovorech ale dívky povídají o své minulosti a o tom, jak se do zařízení dostaly, přičemž u některých to není celkem jasné. Spousta z nich ale pochází ze složitých podmínek. Všechny spojuje touha jít domů a smutek z pobytu. Společně ale tvoří komunitu, vznikají mezi nimi přátelství, ale i složité a vyhrocené vztahy. Osudy dívek hodně ukazují, jak jsme formování svým prostředím a taky bezmoc, jakou dívky cítí vůči systému, který u nich tolik selhal a snaží se to “napravit” drastickým řešením a to odklonem od společnosti a zavření v nápravném zařízení. Za mě hodně silný zážitek, který u mě hodně umocnil “female rage”.

Hasit ohněm

režie: Markéta Ekrt Válková

Oukej, tohle je taky jeden z mých favoritů, protože jsem se dozvěděla spousta věcí, co jsem vůbec netušila. Tenhle film sleduje skupinu odborníků, kteří vysvětlují problematiku kontroverzního tématu - a to cíleného vypalování lesů. Praktika, která funguje v jiných zemích je u nás vnímaná jako něco hrozného. A upřímně, ani já jsem si před tím nemyslela, že to je něco, co dává smysl. Ale film právě ukazuje, jakým změnám příroda čelí v důsledku klimatické krize a jak s přírodními požáry vůbec neumíme pracovat. 

Paradoxem k regeneraci přírody může být právě cílený oheň. Téma otevírá ekolog Ondřej Sedláček, který nabízí odborný výklad a sledujeme ho třeba při sbírání půdních vzorků a jejich analýze. Ta ukazuje, že danou oblast každých cca třicet let atakoval oheň a ona se i přesto zregenerovala a díky tomu se v ní vyrojily nové rostlinné druhy. Já to asi neříkám úplně správně, protože nejsem ekolog, ale bylo to hodně zajímavý! Do toho nás na poetické toulky přírodou taky bere botanik Jiří Sádlo. Natáčení se v jeden moment ale přesune i do Portugalska, kde jsme svědky této praktiky a vidíme, jak to nejen pomáhá přírodě, ale jakým způsobem se na tom učí i místní hasiči a jsou tak více připraveni na případný požár, který může vzniknout v rámci klimatické krize. Silná citace k zamyšlení: „Cílem ochrany lesů v národních parcích není mít hezký les.“

Tady na tenhle film se těším nejvíc. S režisérem jsme se seznámili na festivalu při cestě na ubytko v Třešti a povídali jsme si o hodně zajímavých věcech. Akorát zrovna jeho film jsem nestihla, protože se promítal, když už jsem byla pryč. Takže teď se na něj chystám!