Tento ikonický příběh je oslavou romantických ideálů a zároveň krutým obrazem deziluze, která někdy dokáže být silnější než touha po životě. V adaptaci a režii Tomáše Loužného hrají Denisa Barešová, Radúz Mácha, Martina Preissová, Robert Mikluš, Filip Březina j. h., Pavel Neškudla, Petr Vančura a Tereza Jarčevská. Premiéra proběhne 14. a 15. listopadu 2024 ve Stavovském divadle.
Denisa Barešová o postavě Emy Bovaryové
Jak bys nám Emu sama představila? Kdo paní Bovaryová je?
Emu jsem se v knize snažila nacítit a bylo to těžké, odehrávalo se toho v ní tolik a tolik. Mě stejně vždycky táhne láska, takže lámání jejího srdce jsem nesla těžce. Hluboce emocionální, důvěřivá, toužící po zážitcích, objevování a prožívání. Život si nějak představuje a těžce nese nenaplněná očekávání. Ve své nesvobodě a neutěšené duši pak dělá rozhodnutí, kolikrát i zbrklá, která ji přivedou ke zkáze.
Co na ní dokážeš nejvíce pochopit a co tě naopak vytáčí?
Chápu její touhu po lásce a blízkosti. Smysl pro vkus a nádheru, fascinaci krásou, líbí se mi, že dokáže říct, co chce, co si přeje nebo co potřebuje. To nás všichni terapeuti učí a část naší společnosti stále to, že řeknu nahlas, co potřebuji, soudí. Přitom je to z mého pohledu cesta ke spokojenému životu. Bohužel Ema chtěla něco, co my teď můžeme mít, ale ona ve své době nemohla.
Nenabírala zkušenosti. Nenaplňovala ji pozice ženy ve společnosti, do které se narodila a už jen za to byla souzená. A soudila i samu sebe.
Má neuvěřitelné vrtochy, ale vím, odkud to všechno pramení. Před třeba pěti, deseti lety bych ji soudila. Teď ne. Sama jsem prošla a procházím dlouhou cestou sebepoznávání, čím víc objevuju a beru sama sebe, tím víc vidím ostatní. Byla nešťastná. A pak dělala nešťastná rozhodnutí. To nepochybně.
Jsi sama také romantička a snivý člověk?
Kdybych nesnila, tak vůbec nejsem tam, kde jsem teď. Romantička tolik nejsem, ale mám ráda gesta a činy. Hodně toužím, věci ve mně se intenzivně odehrávají a zároveň jsem hypersenzitivní člověk. Někdy vidím a cítím věci, které nemám, ani nechci. Nevylučuje se to ale s tím, že vyhodnocuju věci realisticky.
Kdybys byla Emina kamarádka, jakou nejlepší radu bys jí dala?
Kdyby o radu stála, řekla bych jí, ať svému manželovi řekne pravdu a že se jí budu snažit pomoct. Ať nenaplňuje díru ve své duši drahými věcmi, ale ať si píše a píše a píše deník. Ono se to radí, když žijeme v jiné době než ona a všichni máme mnohem více zkušeností a jsme starší. Rozhodně bych jí neřekla „prober se“. A nedala bych jí pár facek, jak kolikrát na čtených zkouškách zaznělo.
Už jsi to řekla jednou také na zkoušce, že v Emě je velká černá díra. Mohla bys nám to přiblížit?
Ta černá díra je neuspokojení jejích tužeb. Když si nedovolíš je vůbec cítit a přát, vzniká z toho agrese zavřená do sebe – deprese. A nebo sebenenávist, vypuštěná na lidi, kteří to s námi myslí dobře. V té černé díře je samota a osamění. Nepochopení světa a jeho pravidel. Pocit nezapadnutí. Souzení sebe za to, co cítím. Podívat se do té díry není sranda, ani si vůbec připustit, že tam je.
A do toho Emina citlivá povaha, kdy se stává neurotickou a tím pocit černé díry přebíjí, přebíjí ji energií vloženou do věcí, které to přehluší – to jsou milenci, nakupování… strachem z průšvihu přehlušuje tu propast v sobě. Sama to znám.
Takovou propast má společnou s dalšími hrdinkami, Annou Kareninou, Lizavetou Nikolajevnou z Běsů, Norou z Domečku pro panenky, Kateřinou z Na Větrné hůrce… má to někde i Madame de Tourvel. Všechny cítí, že nejsou tam, kde mají být. Vědět, co chci, je super. Ale taky není špatné vědět, co nechci. A za mě to není nic k odsouzení.
/úryvek pochází z rozhovoru pro magazín Národního divadla Foyer/
