Dexter Franc patří k nejzajímavějším mladým hercům současné české filmové scény. Poprvé na sebe výrazněji upozornil ve filmu Viktora Tauše Amerikánka, teď se ale představuje v hlavní roli nového snímku Olma Omerzu Nevděčné bytosti, který měl světovou premiéru na festivalu v San Sebastiánu a do českých kin míří 26. března. Omerzu mu svěřil ztvárnění sedmnáctileté Kláry – dívky bojující s poruchou příjmu potravy, jejíž příběh stojí v centru tohoto intimního rodinného dramatu. Setkali jsme se s ním, abychom si povídali o přípravě na roli, spolupráci s režisérem i o tom, co si myslí o lži v rodině.
ROZHOVOR s Dexterem Francem (Klára)
Tajnosti, pokrytectví, vztahy.
Má vůni slaného přímořského vzduchu a chuť neslazené ovesné kaše zakusované grapefruitem.
Vzhůru vzpínáš svoje brány.
Smím proniknout? Pusť mě dál!
Tužíš je olovem, skrýváš rány,
olovo rozpustí, co tě chrání.
Mlčící kámen křiku se brání,
přestože v duchu by tak rád řval.
Často. Bylo potřeba se s postavou sžít a postupně odkrýt její vrstvy. Mluvili jsme o jejích motivech, pocitech a vždy to byl dialog. Olmo se mě ptal, jak to chápu, co si o tom Klára myslí. Dělali jsme i spousty improvizací, kde se postava dostávala do alternativních scénářů – jak by se zachovala, kdyby se situace odehrála jinak?
Rád mám předem přesně nastudované, co se bude točit a kdy, abych pak mohl hladce skákat v časové ose příběhu, pokud se netočí chronologicky. Před scénou si ještě přečtu své poznámky, zasadím se do kontextu a pak vše oživne raz dva. Zbožňuju mít vše připravené předem, pak už můžu být uvolněný, klidně se o pauzách od postavy oddělit, mít nějaké srandičky kolem a poté lusknutím prstů vklouznout zpět.
Olmo dělá před filmem důkladnou přípravu, což mi vyhovuje. Scény a dialogy v nich jsme měli rozebrané už před natáčením, takže potřebu si slova příliš upravovat jsem necítil, už byla tak, že seděla. Ale volnost tam byla, třeba v tělesném chování. Vždy jsme hledali, co je nejautentičtější a nejlepší, občas jsme zkoušeli různé verze scén s trochu jinou náladou a vyzněním. Přijde mi, že Olmo je v tomto celkem perfekcionista, to s ním sdílím.
Přestože existují situace, kde lež může být prospěšná, ba i nevyhnutelná, je nejlepší se jí stranit. Vytváří nerovnou dynamiku moci. Někdo něco zatajuje, má postranní záměr a manipuluje pohled druhého na věc předkládáním nepravdivých indicií. Je to nedůvěra v druhého, že by se při nahlédnutí pravdy zachoval pro nás neadekvátně, špatně. To může být někdy oprávněné, ale všechny zdravé mezilidské vztahy jsou o otevřenosti, i když přináší zranitelnost. A rodina je pro mě místo, kde by se člověk měl cítit bezpečně. To bez důvěry nejde.
Mám rád filmy, co s člověkem trochu zatřesou, dají mu možnost nahlédnout na běžné struktury z jiného úhlu. Nevím, jestli je to podobného typu, Nevděčné bytosti jsou v tomto dost rozvětvené, ale velmi se mi líbil a doporučuji nový japonský film Rodina k pronájmu (2025).
Obojí; artové a nové filmy spíš v kinech, zameškané klasiky a rewatching online.
Rozhodně pošlu. Myslím, že vyvolává zajímavé otázky a diskuze, obzvlášť v rodině. Trochu lidi znejistí a přinutí na chvíli odstoupit od pohodlnosti zaběhlého stavu věcí. Ale strach, že by se tím u nás nějak rozvířily vody, nemám.
