Divadlo DISK zamořily Krysy - německá stálice po 56 letech znovu na českém jevišti

Být krysou je volba. Ale pro některé jediná šance. Leitmotiv inscenace Krysy vychází ze skutečnosti, že každá z postav v dramatu Gerharta Hauptmanna má odlišnou výchozí pozici. Těmi se zabývá inscenační tým, v čele s režisérem Lukášem Jeníčkem, ve druhé inscenaci absolventského ročníku katedry činoherního divadla pražské DAMU. Premiéra proběhne 12. září a zahájí divadelní sezonu, ve které Divadlo DISK oslaví výročí 80 let své existence.

Kontext a relevance

 

Vrcholné naturalistické drama jednoho z hlavních představitelů německé dramatiky a držitele Nobelovy ceny za literaturu odráží nálady z počátku 20. století. Podle dramaturga Toma Skopala v nich lze spatřit paralely s dnešní situací a náporem válečných konfliktů, xenofobie a extremismu: „Současná doba plná paradoxů nám zprostředkovává jak americké sny, tak lidské tragédie v přímém přenosu. První v lidech vzbuzuje automatické nároky na štěstí, druhé pohodlnou netečnost. Obojí však vede k překračování morálních hranic.“

Režijní vize

 

„Zajímá nás ta temná obsese. Jak se v člověku probouzí hlad po moci, penězích nebo vinících – to vše pod vidinou životního štěstí. Hlad se může snadno proměnit v nenávist nebo slepou důvěru v jednoduché odpovědi. V populismus. V manipulaci,“ říká režisér Lukáš Jeníček. „Krysí aspekt člověka – ztráta vlastního já ve strachu, touze a sobectví – se táhne inscenací jako červená nit. Krysy a dům, v němž se jejich příběh odehrává, odrážejí nás a to, před čím zavíráme oči.“

Děj

 

Hauptmannova tragikomedie nabízí vhled do činžovního domu jako mikrokosmu bez hranic. Hlavní linka sleduje Henriettu Johnovou, která přišla o dítě a kvůli nemožnosti znovu otěhotnět volí k jeho získání velmi zoufalý způsob - téma, které může být citlivé pro diváky s obdobnou zkušeností. Druhá linka osloví mladé publikum otázkami mezigenerační propasti a relevance divadla.

Tradice a paradox

 

Hra je z roku 1911, na českém jevišti byla uvedena jen jednou: „Od té doby uplynulo 56 let, což je až s podivem vzhledem k tomu, jak univerzální témata – v případě boje o dítě až antických rozměrů – nastoluje,“ konstatuje Tom Skopal. Text má v německy mluvících zemích dlouhou tradici: „Podobně jako Naši furianti v českém prostředí. Za těchto okolností vyžadovalo uvedení důkladnou koncepční přípravu.“

Výtvarná podoba

 

Scénografky Kateřina Hubená a Emma Šťovíčková pracují s výraznými kostýmy opakovaně zdobenými mašlemi - líbivé, ale svazující. Cílem je nehostinný, neosobní sdílený prostor s velkou pohyblivou zdí: „Postavy tak budou svým jednáním doslova přitlačené ke zdi. Stěna bude zároveň zakrývat svědomí hlavní postavy, pod jeho náporem se začne lámat a napříč inscenací se potáhne velká prasklina,“ říká Kateřina Hubená. Emma Šťovíčková dodává: „Hlavní postavě se tím zhmotní pomyslný nepřítel, kterým si je ona sama. Respektive její vlastní svědomí.“

Herecké příležitosti

 

Absolventské inscenace kladou důraz na herectví. Pedagogickou záštitu má Ondřej Vetchý, na tvůrčím procesu se podílí i Anežka Šťastná. Společně se studenty usilují o expresivní stylizaci a vnitřní pravdivost; hra nabízí široké herecké výzvy a silné ženské postavy.

Hrají studentky a studenti Katedry činoherního divadla DAMU: Barbora Bolíková, Marek Nagl, Anna Veselá, Vavřinec Kratochvíl, Alžběta Dolečková, Radek Lajfr, Kateřina Měchurová, Hubert Ludwig, Barbora Vašíčková, Prokop Košař, Marie Anna Myšičková, František Florián