Drama legendárního íránského režiséra Džafara Panahího Drobná nehoda, vítězný film festivalu v Cannes, vstupuje do českých kin 26. února ve spolupráci s festivalem Jeden svět. Film má na kontě už řadu cen a nominací. Kromě Zlaté palmy, kterou si odvezl loni z Cannes, měl nominace na tři Evropské filmové ceny a čtyři Zlaté glóby. Jak dopadnou dvě nominace na Oscara (za scénář a nejlepší zahraniční film), bude známé 15. března, kdy se v Los Angeles koná slavnostní předávání cen Americké akademie.
Mistr podvratné íránské kinematografie Džafar Panahí přichází s mrazivým thrillerem s prvky temné grotesky, který je inspirovaný jeho vlastními zážitky z vězení. Panahí byl navíc nedávno v Íránu znovu odsouzen – tentokrát k jednomu roku vězení. V íránském vězení už byl dvakrát. O svých zkušenostech říká:
„Při prvním uvěznění jsem byl 15 dní na samotce a pak mě umístili do cely jen se dvěma nebo třemi lidmi. Téměř nikoho jsem neviděl. Během druhého trestu jsem ale byl mezi mnoha dalšími vězni – lidmi z velmi odlišných prostředí. Po celých sedm měsíců zadržení jsem s nimi vedl dlouhé rozhovory a výměny názorů. Když mě po hladovce pustili, cítil jsem se dezorientovaný. Nevěděl jsem, jak existovat venku. Byl jsem rozpolcený mezi úlevou ze svobody a poutem k těm, které jsem nechal za sebou. A to napětí ve mně zůstalo. Stále se ho nemohu zbavit."
Panahí veřejně deklaroval, že se po skončení oscarové kampaně hodlá vrátit do vlasti, navzdory hrozbě uvěznění. „Nikde jinde než v Íránu žít nemohu. Mnoho mých krajanů se rozhodlo – nebo bylo donuceno – emigrovat. Já to ale nedokážu. Nemám na to odvahu! Nejsem schopen žít mimo Írán. Uvidíme, co se stane. Každopádně tento film musel vzniknout." Drobná nehoda tak vstupuje do kin nejen jako mimořádný filmový počin, ale i jako živé svědectví osobní odvahy a uměleckého odporu.
Příběh začíná v okamžiku, kdy náhoda svede dohromady bývalého politického vězně Vahida a muže, v němž pozná svého mučitele z vězení. Jeho tvář Vahid sice nikdy neviděl, protože měl při výsleších zavázané oči, ale jeho krok a specifický zvuk umělé nohy pozná s jistotou… Ale je ta jistota naprostá? Lze na ni vsadit lidský život? Bez velkého plánování se Vahid pouští do tragikomické záškodnické akce, která svede dohromady bývalé spoluvězně poznamenané všudypřítomnou politickou zvůlí.
„Počáteční nápad přišel rychle: položil jsem si otázku, co by se stalo, kdyby byl jeden z lidí, které jsem potkal ve vězení, propuštěn a setkal se tváří v tvář s někým, kdo ho mučil a ponižoval," říká Panahí.
Po světové premiéře v Cannes získal film výjimečně silné recenze, které ho řadí mezi nejzásadnější filmové tituly posledního roku. „Mimořádné. Každý okamžik svědčí o práci mistra," píše Rolling Stone. Dle recenzenta britského listu The Guardian jde o „Panahího nejotevřenější kritiku režimu – bez metafor, bez zábran." The New Yorker vidí film jako „Silný morální thriller o nejistotě pravdy… a volbě mezi pomstou a milosrdenstvím." Je to „strhující, krásně natočený film," shrnuje The New York Times.
Džafar Panahí (nar. 1960 v Myaneh, Írán) je legenda íránské nové vlny – kariéru rozjel jako asistent Abbáse Kiarostamího a hned prvním filmem Bílý balónek (1995) získal Zlatou kameru v Cannes. Snímky jako Zrcadlo (1997), Kruh (2000) nebo Offside (2006) z něj udělaly světově uznávaného autora, který odvážně zobrazuje život v autoritářském Íránu z perspektivy těch, které systém sráží na okraj. Jenže právě za to zaplatil vysokou cenu: v roce 2010 ho íránské úřady odsoudily k šesti letům domácího vězení a dvaceti letům zákazu filmování. Panahí to ignoroval a točil dál „v ilegalitě" – Není to film (2011), Taxi Teherán (Zlatý medvěd v Berlíně, 2015) nebo Tři tváře (cena za scénář v Cannes, 2018). V roce 2022 skončil znovu za mřížemi a právě zkušenosti z vězení ho přivedly k Drobné nehodě – jeho dosud nejotevřenější ráně do tváře režimu. Při přebírání Zlaté palmy vyzval všechny svobodně smýšlející Íránce, aby odložili spory a sjednotili se v boji za svobodu své země.
