O čem je film
Začalo to jako drobná nehoda, skončilo jako guerillová válka proti systému. Ale dokáží si ji hrdinové obhájit sami před sebou? Vítěz Zlaté palmy z Cannes je mrazivým thrillerem, kterému nechybí humor a nadhled. „Film spojuje Panahího vtip a humanismus se skutečným hněvem,“ píše The Wrap. Podle deníku The Guardian jde o „Panahího nejotevřenější kritika režimu – bez metafor, bez zábran.“ The Hollywood Reporter snímek popisuje jako „napínavé, propracované drama o traumatech, která utrpěli političtí disidenti a další odpůrci moci.“
Život a boj režiséra
Džafar Panahí (nar. 1960 v Myaneh, Írán) je jeden z nejvýraznějších představitelů íránské nové vlny a celosvětově uznávaný filmový režisér. Kvůli kritickému obsahu svých filmů se Panahí opakovaně dostával do střetu s íránskými úřady. V roce 2010 byl zatčen a následně odsouzen k šestiletému domácímu vězení a dvaceti letům zákazu filmování. Přesto natočil několik snímků „v ilegalitě“ – například Tohle není film (2011), Taxi Teherán (2015, Zlatý medvěd v Berlíně) nebo Tři tváře (2018, cena za scénář v Cannes), čímž se stal symbolem uměleckého odporu proti cenzuře.
Vzdělání, rané úspěchy a nový film z vězení
Panahí vystudoval filmovou školu v Teheránu a svou kariéru začal jako asistent režie u Abbáse Kiarostamího. Mezinárodní pozornost získal hned svým debutem Bílý balónek (1995), za nějž obdržel Zlatou kameru v Cannes. Následující snímky jako Zrcadlo (1997), Kruh (2000) nebo Offside (2006) potvrzují jeho schopnost citlivě, ale odvážně zobrazovat život v autoritářském Íránu, zejména z perspektivy marginalizovaných skupin. V roce 2022 byl opět uvězněn a zkušenosti z vězení ho inspirovaly k natočení svého nejotevřeněji kritického filmu Drobná nehoda, který na půdorysu thrilleru rozehrává morální drama o vzpouře proti systému.
Panahího díla kombinují dokumentární realismus s osobní poetikou a politickým apelem. I přes represi zůstává hlasem těch, kteří v Íránu nemohou mluvit nahlas.
