Optimisticky jsem tedy vyrazila do Arsenale. Jenže po prvních pár budovách, které jsem prošla, jsem pochopila, že Bienále není úplně výstava, jako každá jiná (klasicky jsem si o tom dopředu nic nezjišťovala, jsem ráda překvapená). Snažila jsem se všechno vnímat, číst anotace, přemýšlet nad tím, jak to autor myslí a dělat si na dílo vlastní pohled a uchopit ho.
Dva dny mezi uměním: Moje první Biennale v Benátkách
Benátky jsem primárně navštívila, abych se shledala s přáteli, vzpomněla jsem si ale, že zde probíhá i velká mezinárodní kulturní akce Bienále, kterou jsem si nemohla nechat ujít.
Benátky jsem primárně navštívila, abych se shledala s přáteli, vzpomněla jsem si ale, že zde probíhá i velká mezinárodní kulturní akce Bienále, kterou jsem si nemohla nechat ujít.
✍️ yaneteshi
Já jsem přepálila začátek. Do každého díla jsem se snažila ponořit naplno, a přitom jsem vůbec netušila, kolik dalších výstav mě ještě čeká. Po čtyřech hodinách už jsme zjistili, že zavírají, a museli jsme odejít.
Na Bienále jsem si vyhradila dva dny. Kdybych ale chtěla opravdu vidět všechno, musela bych mu věnovat nejspíš celou dobu pobytu, bez spaní a ideálně i bez jídla. Zde se s vámi chci podělit o několik děl, která mě zaujala na Bienále a také na dvou výstavách mimo hlavní mezinárodní výstavu Bienále, Transforming Energy Mariny Abramović a Personal Structures, kam jsem zavítala.
Když se tradiční umění potká s robotikou
Jedním z prvních míst, na které jsem zamířila, byl čínský pavilon Dream Stream. Celá výstava se snaží propojit tradiční čínskou kulturu s vědou, technologiemi a současným uměním.
Každého, kdo výstavu navštívil (včetně mě), uchvátil Wang Donglingův projekt s robotem, který napodobuje jeho způsob čínské kaligrafie. Zjednodušeně řečeno, robot se pohybuje podle umělcových gest a vytváří vlastní obraz. Měli jsme štěstí, jelikož robot byl v provozu jen hodinu denně a dokonce jsem si i jeho kaligrafie odvezla domů.
Další dílo (které skvěle fungovalo v prostoru mimo budovu) bylo Symbiosis od Xu Jianga. Pracuje zde s bronzovými plastikami slunečnic a se zrcadly, což vytváří efekt nekonečnosti. Mně se líbilo, jak jednoduše můžu dostat pocit, že se dívám do něčeho mnohem většího, než tam ve skutečnosti je.
Indie: domov, který si člověk nosí v sobě
Hodně mě bavila také indická výstava Geographies of Distance: Remembering Home. Výstava řeší, co pro nás vlastně znamená domov. Pracuje s myšlenkou, že domov může být něco, co si člověk přenáší s sebou v podobě vzpomínek, rituálů a pocitů.
Mně se tohle povedlo docela dobře pochopit. Byly v tom vzpomínky na dětství, domov a lehká melancholie, ale zároveň to nebylo smutné.
Esteticky i emočně na mě zapůsobilo dílo Permanent Address od Sumakshi Singh. Umělkyně v něm z nití rekonstruuje zbořený rodinný dům. Připadalo mi to jako dobrý obraz vzpomínky, máte ji pořád v hlavě, ale zároveň už není možné se do ní skutečně vrátit.
Další dílo, Under the Same Sky od Ranjani Shettar, připomínalo zavěšenou zahradu. Umělkyně pracuje s organickými materiály a vytváří z nich květiny visící ze stropu. V kontextu celé výstavy mi to přišlo jako připomínka přírody a místa, odkud člověk pochází.
Omlouvám se..
V pavilonu Spojených arabských emirátů mají parádní výstavu s názvem Washwasha, v níž byla zastoupená také umělkyně Taus Makhacheva. Její instalace je tvořená desítkami zavěšených reproduktorů, které přehrávají různé omluvné zprávy a odpovědi na e-maily. Je to vlastně taková galerie omluv.
Přišlo mi to jako prima čitelný koncept a hlavně hodně současný. Celá instalace s názvem “Dear R., R., K., S., M., A., C., S., K.,I., G., L., A., A., L., P., G., E., J., D.,M., C., B., O., F., F., R., D., M., E.,L., I., F., L., A., M., T., K., K., L., P.,F., V., A., L., L.” na mě proto působila trochu odlehčeněji než některá jiná díla, ale zároveň se mi velice vryla do paměti.
Co je důležité?
Core Memory od Roopy Vasudevan upoutalo mou pozornost na výstavě Personal Structures, která není součástí Bienále. Umělkyně v něm pracuje s fotografiemi ze svého osobního archivu a nechává umělou inteligenci, aby je popisovala.
My vnímáme emoci, atmosféru, vzpomínku nebo vztah mezi lidmi, zatímco umělá inteligence řeší hlavně to, co dokáže rozpoznat a popsat.
Jedná se o další skvěle čitelné dílo. V podstatě se ptá, jestli můžeme opravdu říct, že je AI „inteligentní”, když vůbec nemusí chápat to, co je pro člověka v určité situaci důležité.
Transforming Energy Mariny Abramović
Na co jsem narazila takřka poslepu byla výstava Mariny Abramović v Gallerie dell’Accademia, která probíhá souběžně s Bienále, ale není součástí jeho hlavní mezinárodní výstavy. Mezi pro mě nezajímavými obrazy z dob dávných se vynořila její výstava, která byla primárně o energiích a krystalech, já ale viděla jenom jeden krystal s názvem Balkan Baroque.
Balkan Baroque získalo v roce 1997 na Benátském bienále Zlatého lva a patří mezi její nejznámější díla. Původní dílo reagovalo na války a násilí na Balkáně a pracovalo mimo jiné s hromadou kostí a dlouhotrvajícím performativním gestem jejich čištění.
V dell’Accademia bohužel již nebyla původní performance, spíš její připomínka. Bez původní performance na mě dílo samozřejmě nepůsobilo úplně stejně, i přesto si myslím, že strčilo do kapsy celou Transforming Energy.
Dva dny jsou málo
Dva dny zní jako dlouhá doba. Na Bienále ale nestačí. Můžete projít obrovské množství děl, jenže zároveň hrozí, že je začnete jenom „sbírat” a přestanete je opravdu vnímat.
Já si všechno chtěla prohlédnout, všechno mě zajímalo a měla jsem pocit, že čím víc toho uvidím, tím lépe. Pak jsem ale začala být úplně přesycená a najednou jsem si uvědomila, že už vlastně nejsem schopná přemýšlet nad tím, co mi jednotliví umělci chtějí říct.
Proto pro mě Bienále nakonec nebylo jen o tom, kolik děl jsem stihla. Spíš o těch několika, která mi v hlavě zůstala i po odchodu. A právě kvůli těmhle momentům bych se na Bienále hned vrátila. Tentokrát ale minimálně na čtyři dny – a hlavně bych si víc fotila anotace :3.
