Napsala: Markéta Horešovská
Přehlídku, která v západočeské metropoli trvala více než týden, letos zahájil nejstarší francouzský soubor Comédie-Française se svou nejnovější inscenací Hekuba, ne Hekuba v režii portugalského dramatika, režiséra a ředitele Avignonského festivalu Tiaga Rodriguese. Velký zážitek ale přinesl také hned druhý večer hlavního programu festivalu, kdy Nové divadlo hostilo soubory Volksbühne am Rosa-Luxemburg-Platz z Berlína a Si vous pouviez lécher mon coeur s inscenací francouzského režiséra Juliena Gosselina Extinction.
Téměř pětihodinová inscenace vycházela z děl dvou významných rakouských prozaiků a dramatiků Arthura Schnitzlera a Thomase Bernharda; ve druhém případě je představení inspirované zejména jeho posledním románem Vyhlazení, podle kterého mu tvůrci dali název. Pořadatelé slibovali kombinaci taneční party, koncertu, zklidněného monologu i výpravného live cinema.
Odvážné festivalové publikum neodradila ani avizovaná stopáž 270 minut; ostatně festival už podobně dlouhé divadelní eposy v minulosti, a většinou s úspěchem, nabídl. A slibovaly se dvě přestávky!
S výhledem na dlouhou dobu bez jídla a pití proto mnozí z diváků uvítali pozvání na scénu, kde se už při příchodu publika do sálu rozjížděla úvodní house party. Večer tak zahájili přímo na scéně v blízkosti DJů, s kelímkem v ruce v mírném pohupování, které se během asi třičtvrtěhodinové první části představení stávalo stále rychlejším a energičtějším. Nad pódiem visí velké projekční plátno, které v celém večeru hraje hlavní roli a je základní platformou pro divákovo vnímání všeho děje. V úvodu na něm vidíme záběry na DJe, ale i do tváří těch, kteří se nechali pozvat na party.
Některým by možná taková zábava stačila na celý večer, přeci jen house party se v tradiční, byť moderní divadelní budově nekoná každý den. Někteří zasloužilejší diváci naopak zvažovali, jestli budou na další části inscenace čekat, tvůrci jim ale neposkytli moc dlouhou přestávku na přemýšlení, takže stačili jen svlažit hrdlo sklenkou vína, doplnit energii šunkovým chlebíčkem a na druhou část se sál opět zaplnil.
Extatická, pro někoho monotónní a pod kůži se dostávající hudba spojená s večírkem a popíjením lidí, kteří se navzájem neznají, předznamenává hlavní část inscenace. Apokalypsa může mít mnoho podob a zárodek zániku civilizace a všeho, co lidstvo do určité doby znalo a považovalo za jistotu, se může zhroutit kdykoli. Na scéně se objevují tradičnější kulisy, jen jsou tvořené tak, aby diváci mohli vidět několik scén najednou, jsou tedy zmnožené vedle sebe i do hloubky jeviště. Scéně i nadále dominuje projekční plátno, na kterém se střídají záběry z jednotlivých částí jeviště podle toho, kde se děj právě odehrává a jak si ho jednotliví protagonisté předávají. Většinou ale ten samý děj může divák vidět i naživo na scéně, často jen třeba zastřeně, za průsvitným závěsem nebo schovaný částí kulis.
Podobenství o civilizaci na hraně její existence se odehrává ve Vídni počátku 20. století, která sice překypuje uměním a vědeckými poznatky, ale také se tam mezi intelektuály šíří antisemitismus a nacismus. Až mrazivě se podobá společenské dění a mezilidské vztahy v evropské metropoli a mezi příslušníky elity tomu, čemu svět čelí i ve 21. století. Režisér diváka nešetří a zahrnuje ho výjevy z těch nejtemnějších stránek lidského bytí, uvažování a konání, až všechno dospěje k apokalyptickému masakru. Následná třetí část, která nabízí hodinový monolog herečky osaměle sedící v křesle u stolku ale zdaleka nepřinese zklidnění.
Naopak je obžalobou odcizeného světa a společnosti, slovo „vyhlazení“, které stojí v názvu inscenace, se v něm v mnoha podobách opakuje mnohokrát. Divák se z Vídně před sto lety ocitá v blíže neurčené současnosti, v rodinných léta neřešených traumatech i v traumatech národa, která do svých děl donedávna přenášeli rakouští dramatikové. Zejména ti z druhé půle 20. století, kteří ve své tvorbě ještě intenzivně hledali sebepoznání, sebereflexi a sebeočištění svého národa. Představení bylo v mnoha ohledech velkolepé, pro českého diváka málokdy vídané a o jeho úspěchu na plzeňském festivalu může svědčit i to, že po jeho konci po 23:00 zůstalo několik desítek diváků na avizovanou besedu; podle tvůrců se jim to ještě nestalo, že by po tak dlouhém kusu zůstalo tolik lidí…
Jednou se mládí přižene sem a zaklepe tady na dveře
K významným zahraničním hostům festivalu patřilo i budapešťské Divadlo Istvána Örkénye, které uvedlo v režii Ildikó Gáspár inscenaci dramatu Stavitel Solness Henrika Ibsena. Alegorie z konce 19. století vypráví o stárnoucím architektovi Halvardu Solnessovi, který rekapituluje svůj život a potácí se přitom mezi bilancováním svých úspěchů a strachem z mladé konkurence.
Tragický příběh si oproti Extinction vystačil s minimem rekvizit a navzdory tíživosti svého obsahu působila inscenace svěžím dojmem. Měl na něm jistě podíl i protagonista hry Pál Máscai, ředitel Divadla I. Örkénye, který byl vzhledem ke svému věku v otázkách, jimiž se zabývá Solness, velmi přesvědčivý. O tom, jak ke ztvárnění postavy přistoupil, svědčí i fakt, že pro inscenaci poskytl filmové záběry ze svého rodinného archivu. Aby mohl být Máscaiův výkon ještě autentičtější a více prožívaný, obsadila režisérka do role talentovaného mladého autora Ragnara Csabu Polgára, který se nedávno stal uměleckým šéf tohoto studiového divadla. Výsledkem je svižné představení, k jehož příjemnému tempu přispívalo i to, že diváci seděli ze čtyř stran kolem scény a všichni protagonisté hry na začátku seděli nepoznaní uvnitř publika a až postupně se zapojovali do dění na jevišti.
✍🏻 Markéta Horešovská
