Indie elektronika anebo atmosférický folk? Začátky islandského hudebníka Ásgeira jsou spojené s poezií jeho otce, kterou zhudebnil, definovala je ale i spolupráce s Johnem Grantem. Za více než deset si vyzkoušel akustičtější i elektroničtější polohy, pokaždé ale způsobem, kdy mu publikum věřilo první i poslední verš. V únoru Ásgeir vydá album Julia – první, na které si sám napsal všechny texty.
V Praze jsme ho nedávno viděli po boku Eivør, sólově jsme ho ale naposledy zažili tři roky nazpět. Teď se 29. dubna vrátí do Rock Café.
Jeho debut pokořil doma na Islandu všechny prodejní rekordy, album Dýrð í dauðaþögn je tam dodnes tím nejprodávanějším a Ásgeir zůstal umělcem, kterého zná úplně každý. Velký ohlas ale vzbudily i všechny navazující desky, díky nimž si získal publikum napříč Evropou. Své desky někdy vydává ve dvou verzích: islandské a anglické, poprvé se tak stalo, když John Grant přebásnil Ásgeirův debut Dýrð í dauðaþögn.
„Nechával jsem názory svého okolí měnit, kým jsem – a toho se toužím zbavit,“ říká v souvislosti s textem nové písně Against the Current. „Kdybych chtěl, založím zítra blackmetalovou kapelu.“ Proč ne, zatím ale Ásgeir zůstává i toho, co mu jde a jeho okolí s tím souhlasí: tedy křehké a přece suverénní folkpopové písničky. Během let byl přirovnáván ke jménům jako Bon Iver anebo James Blake, sám vyjadřuje náklonnost k Leonardu Cohenovi, ale i Adrianne Lenker anebo Sayi Gray.
