Jim Jarmusch natočil film a otci, matce, sestrách a bratrech, ve kterém mluví ticho

Nejnovější film Jima Jarmusche Otec Matka Sestra Bratr dorazil v distribuci Aerofilms do kin s příznačně nenápadnou pompou. Zdánlivě obyčejný film o ničem méně dramatickém, než jsou rodinné vztahy, ve kterém se příliš nemluví, by se mezi premiérami začátku března snadno ztratil. Kdyby nebyl dílem klasika americké nezávislé kinematografie. Právě jméno hvězdného režiséra v kombinaci s pozoruhodným castingem čítajícím kromě hollywoodských Cate Blanchet a Adama Drivera také hvězdu seriálu Teorie velkého třesku Mayim Bialik nebo ikonu britských šedesátých let Charlotte Rampling snad naláká nejen tradiční fanoušky artové produkce. Téměř dvouhodinový soubor tří povídek je totiž divácky velice přístupný a zaslouží si pozornost také synů a dcer a vůbec všech, co někdy seděli na rodinné návštěvě a vedli rozhovory o vodě, aby nemuseli jenom mlčet.

Ticha je v Jarmuschově novince až příliš, a přitom právě tak akorát. Ticho vyplňuje prostor, který mezi rodiči a dětmi vznikl možná záměrně a možná z nepozornosti a je s ním mistrně pracováno. Bratr a sestra přijíždějí po delší době navštívit podivínského ovdovělého otce žijícího ve zdánlivě rozpadajícím se osamělém stavení, aby čelili faktu, že si nemají co říct. Dvě vzhledově i charakterově odlišné sestry se scházejí na každoročním čajovém dýchánku pořádaném jejich matkou, kde si žádná z nich ve skutečnosti nic říct nechce. 

Zejména dva první příběhy Jarmuschovy fresky toho mají mnoho společného. Debaty o vodě a nedotažené pokusy dovědět se o sobě navzájem něco, co by nemělo být neznámé, nemají dlouhého trvání. A tak se v ošuntělé chatce v New Jersey i v kontrastně přepečlivě vyumělkovaném domku uprostřed Dublinu především mlčí. Rozpačité pohledy všech členů obou rodin, občas ozvláštněné prostřihem na fotografie vystavené na policích a římsách, nedokresluje hudba, ale tlumený smích v sále kina. Je to úlevný smích lidí, kteří se na plátně poznávají, i když toho o postavách vědí pramálo. 

Že otec, matka, bratři i sestry působí na plátně zcela uvěřitelně, aniž by byli podrobněji charakterizováni, je dílem jednak velice vydařených hereckých výkonů všech zúčastněných, jednak přímočaře civilního scénáře Jima Jarmusche. Ten neobsahuje žádné zvraty. Nenaznačuje v komplikovaných vztazích rodičů a dětí skryté křivdy nebo traumata. Je o dětech, které se vzdálily svým rodičům a vědí, že s tím už nemohou nic dělat, ale přesto za nimi přijíždějí pít čaj a snažit se vést rozhovory o ničem důležitém. 

Význam takové snahy, byť možná bezvýsledné, dokládá Jarmusch třetí povídkou, ve které po tragické nehodě absentují už oba rodiče. Jejich děti, dvojčata sestra a bratr, se v Paříži loučí s jejich prázdným bytem. Prohlížejí si fotky a povídají si o vodě a rolexkách, které fungují jako leitmotiv všech tří příběhů snad jako nenápadně prvoplánová připomínka pomíjivosti času a toho, že ten strávený s rodiči pro děti nikdy nekončí. Ani jeden z příběhů nemá pointu, protože nemá konec. Jejich protagonisty sice téměř neznáme, ale přesto jsme si jisti, že zkrátka žijí dál.