Joshua Curran je česko-irský zpěvák a hudebník, který má za sebou koncerty na festivalech jako Metronome Prague nebo Colors of Ostrava. Po úspěšném singlu Shine vydává novou desku s názvem Anyway – dvanáct skladeb, které zachycují postupné vyrovnávání se se zlomeným srdcem, hledání vlastní identity a proces dospívání. „Je to osobní zpověď, ale zároveň i snaha pochopit, co vlastně znamená nechat něco odejít a posunout se dál,“ říká Josh.
Hlavní inspirací pro mě byl můj bývalý vztah a všechno, co po něm následovalo. Nebyl to jen samotný rozchod, ale spíš to období potom, kdy člověk začne víc přemýšlet nad sebou, nad tím, co udělal dobře a co špatně, a projde si určitou sebereflexí.
Pro mě to byla velká životní změna. Měl jsem pocit, že se mi život otočil o 180 stupňů. Zpětně za to vlastně děkuju, protože mi to dalo nový pohled na věci. Začal jsem víc vnímat sebe i lidi kolem sebe, a díky tomu jsem si uvědomil, jak moc záleží na tom, kým se obklopuješ.
Zároveň jsem potkal nové lidi a umělce, kteří mě dnes inspirují. Celé to album je vlastně takový záznam toho procesu – každá písnička představuje jednu konkrétní emoci, kterou jsem v té době cítil. Nic z toho nebylo umělé nebo vymyšlené, spíš to ze mě přirozeně šlo ven.
Pro mě je důležité to, že se člověk vždycky nějak zvedne a jde dál. I když to bolí, má to smysl. Myslím taky, že je zásadní být upřímný sám k sobě i k ostatním, hlavně co se týče emocí. Nesnažit se je potlačovat, ale naopak si je prožít. Právě to tě totiž nakonec nejvíc posune.
Začalo to někdy v létě 2025, kdy jsem hodně cestoval po Asii s klukama. Tam jsem měl poprvé po dlouhé době prostor jen tak být sám se sebou a přemýšlet. Upřímně to pro mě bylo i dost ulevující období, protože jsem měl pocit, že jsem se konečně trochu nadechl. Právě tam začaly vznikat první nápady.
Celý proces pak trval zhruba do ledna nebo února letošního roku, kdy jsme všechno dokončili, zmixovali a zmasterovali. Nebyl to úplně jednoduchý proces, bylo to občas dost náročné, jak psychicky, tak i produkčně, ale zpětně jsem fakt rád, že jsme si tím prošli a dotáhli to do konce.
Sám se vnímám spíš jako hudebníka než jen jako zpěváka. Baví mě instrumentály a celkově hudební stránka než jen samotný vokál. U téhle desky jsem chtěl udělat něco trochu jiného než předtím. Začal jsem víc směřovat k rockovějším a trochu tvrdším věcem, které jsem v tu dobu poslouchal a hodně mě bavily.
Zároveň jsem ale nechtěl úplně ten sound z první desky, takže tam v některých písních pořád zůstává i takový indie popový feeling (BB, Romance In July). A pak jsou tam naopak věci, kde jsem chtěl, aby to znělo víc raw, a šel jsem víc do surovosti a agresivnější energie (Sunlight, Iceland, City Lights). Nejvíc mě na tom bavilo pracovat s kytarami a riffy, protože to je pro mě asi nejpřirozenější část tvorby.
Hodně mi pomohlo psaní. Ulevilo se mi, protože jsem byl upřímný sám k sobě a nebál jsem se dát emoce ven. Hrozně mě to změnilo a posunulo, jsem díky tomu šťastnější než dřív.
Chtěl bych si začít produkovat věci sám. Ve studiích už jsem nějaký čas, teď bych si chtěl začít dělat demáče a produkovat víc věcí sám. Chci si udržet svůj sound, ale přidávat nové prvky – synťáky, chytré hudební detaily a něco fresh, co třeba ještě nikdo neudělal.
Tohle byla pro mě úplně neskutečná zkušenost. Nikdy bych nečekal že v devatenácti napíšu song na Eurovizi. Dostal jsem se k tomu přes moji agentku, která je z Arménie. Ozval se jí interpret, že hledá songwritera, a nějak se mu líbila moje tvorba, tak mě oslovili.
Ten song vznikl extrémně rychle, myslím, že jsem ho napsal během jednoho dne, protože to celé spěchalo. Pak jsme ho ještě pár dní ladili, upravovali detaily a finalizovali. Pak jsem letěl do Basileje, kde jsem potkal spoustu umělců z různých zemí. Byla to obrovská zkušenost i lidsky – networking, noví lidi, úplně jiná energie. A hlavně jsem poprvé cítil, že to, co dělám, má fakt smysl.
Já jsem byl od mala hodně do umění obecně. Maloval jsem, kreslil jsem, a dokonce jsem měl už v sedmi letech výstavu v centru Prahy. Pak jsem se víc dostal k filmu a divadlu – hrál jsem v divadle, točil jsem krátké filmy a celkově mě vždycky bavila i ta vizuální stránka věcí.
Později jsem se dostal ke kytaře a začal jsem hrát ve školních kapelách. V té době jsem si taky začal psát první věci – většinou o emocích, prvních láskách a o tom, co jsem zrovna prožíval. Když jsem se pak vrátil z Vídně do Prahy, tak jsem si řekl, že to zkusím víc vážně. Šel jsem do studia a nahrál první track. A pak se to postupně začalo nějak rozjíždět.
Já pocházím z dost sportovní rodiny, devět let jsem hrál hokej a teď dělám šestým rokem beach volleyball. Nevíme o nikom, kdo by se v rodině věnoval umění, ale je pravda, že mě k tomu přivedla mamka. Už když jsem byl menší, tak si všimla, že mám talent na kreslení, a tak mě přihlásila na kurzy. Asi v osmi letech jsem pak začal chodit na přípravné kurzy k přijímačkám na uměleckou školu. Tam mě ale nutili tvořit věci, které jsem nechtěl, a bohužel se mi to tím trochu znechutilo. Díky tomu jsem pak přešel k filmu a herectví a následně k hudbě. Každopádně rodiče mě v umění stále neuvěřitelně podporují, a jsem jim za to moc vděčný.
Mám rád hodně kytary, fuzz, distortion a celkově ten organický, trochu “špinavý” zvuk. A obecně mě baví hodně melodický a melancholický věci.
Já mám extrémně rád kapely a umělce, kteří mají silný songwriting a zároveň i ten „kytarový svět“. Teď mě hodně baví třeba Fontaines D.C., Oasis, The Strokes, Gorillaz nebo Inhaler. Taky mě hodně inspiruje nové album Harryho Stylese a strašně mě baví Dominic Fike – jeho styl psaní, jak přemýšlí nad hudbou a jak to celé skládá dohromady. Kdybych měl říct jeden vysněný collab, tak by to nejspíš byl právě on. Je pro mě momentálně asi největší inspirace.
Zároveň můžu říct, že jeden zajímavý collab se teď rýsuje, ale ještě to nechci úplně prozrazovat.
Napsala: Klára Rejlková
