Kde ještě můžete vidět oscarové filmy?

Zlaté sošky byly v LA předány před více než měsícem, ale to nejlepší z oceněných filmů je stále k vidění v kinech. Pokud jste se tedy rozhodli dohánět oscarové resty, nebo hledáte v současné nabídce něco méně experimentálně žánrového než naklonovaného Roberta Pattinsona ve sci-fi černé komedii Mickey 17, nebo omamně omámeného Daniela Craiga v adaptaci beatnického románu Queer, ještě není pozdě! 

Na loňských Oscarech proměnil film Na západní frontě klid Edwarda Bergera čtyři nominace. Letošní počin německého režiséra získal sošku „jen“ za adaptovaný scénář, ale film je to dle mého lepší. Žánrově široce rozkročený mezi detektivkou, politickým thrillerem, vztahovým konverzačním dramatem… Konkláve zvládají vše. Nádherné statické záběry budují klaustrofobickou atmosféru uprostřed prostor zinscenovaného Vatikánu, kde kardinálové volí nového papeže. Scenárista Peter Straughan mixuje středoškolské drama, rodinnou večeři, detektivku Agathy Christie a romány Dana Browna. Nechává kardinály připomínat drbny ze školních chodeb, liberálně-konzervativně rozhádané příbuzné i podezřelé skrývající pravdu na místě, ze kterého nemůžou odejít. Kardinál Lawrence v podání Ralpha Fiennese supluje Hercula Poirota nebo Roberta Langdona a se standardně skvělým utrápeným výrazem odhalí všechno a všechny. Je to asi rouhání, ale snad i z boží vůle tahle směsice funguje, včetně samotného závěru, o kterém se nesluší prozrazovat více. 

I Brutalista se blýskne závěrečným zvratem, ovšem tentokrát je spíše na místě boží trpělivost. Brady Cobert natočil monumentální film, kde je velké všechno: herecké výkony, prezentované stavby, množství rozehraných témat a pochopitelně stopáž. Osvěžit oscarovou kamerou Lola Crawleye nádherně nasnímané čtyři a čtvrt hodiny přestávkou byl geniální tah. Že divák přežije i o pár minut víc, je historicky ověřený fakt. Že si rád odskočí minimálně na toaletu, je svěží vítr, a právě po něm starosvětský opus lapá, kde může. Příběh fiktivního maďarského architekta balancuje na tenké hraně originality a starého známého. 

Adrien Brody je skvělý jako svéhlavý umělec z východní Evropy, přeživší holocaust. Felicity Jones zdatně sekunduje jako oddaná nezávislá manželka komplikovaného protagonisty. Oba jsou ve svých rolích báječní, ale to víme už z Pianisty a Teorie všeho. Nečekaným hrdinou, který nakonec Brutalistu dotlačí k originalitě, je Guy Pearce. Když začnete film vnímat jako studii měnícího se vztahu jeho mecenáše a Brodyho architekta, boháče a chudáka, Američana a emigranta, burana a umělce, laxního protestanta a praktikujícího Žida, přestane vám cokoli připomínat. 

Anora, abych udržela vlastní metaforu, je boží. Podobně jako Konkláve pracuje film matadora nezávislého filmu Seana Bakera s mixováním známých žánrů. Famózně vybalancované komediální drama o třech dějstvích je tu Pretty Woman, tu Pařba ve Vegas a místy Argo bratří Coenů. Stopáž je přepálená, ovšem v mezích „nebrutalistních“ rozměrů. Všechny třetiny pohádky o erotické tanečnici a jejím ruském princi si ji navíc obhájí živelnou atmosférou a dynamikou. Hlavní hrdinka Anora je v oscarovém podání Mikey Madison jedna z nejuvěřitelnějších hrdinek letoška právě proto, že většinu času křičí, kleje nebo obrazně i doslova bojuje s muži ve svém okolí. Sean Baker napsal, obsadil, natočil a sestříhal film, kde je hodně sexu, křiku, humoru, hlasitého i tichého herectví, lidskosti a empatie. Získal čtyři Oscary, což se naposledy podařilo Waltu Disneymu. I Anora je princezna. Taková, která musí zachránit sama sebe, i když ji to bude stát americký sen a rvačku s arménskými gangstery.

Když půjdete do kina na některého z letošních oscarových výherců – thriller o víře a rozpolcené společnosti, výpravné drama mimo jiné o podstatě Ameriky nebo pohádkovou černou komedii o tom, že Rusům je vždy třeba se postavit, budete příjemně překvapeni především tím, koho se Akademie rozhodla ocenit. Jako by si Oscaři si uvědomili, že někde mezi vysoce autorskými filmy pro opravdové znalce a velkými kasovními trháky existují filmy dostatečně „umělecké“ pro akademiky, které nalákají i diváky. Historicky si i ke snímkům jako Moonlight, Tvář vody nebo Země Nomádů část diváků cestu našla. V době, kdy se na filmy obecně tolik nechodí, je ale o to důležitější, že výherce nejznámějších filmových cen na světě není třeba hledat. Cesta ke Konkláve, Brutalistovi nebo nejvyšší soškou oceněné Anoře vede do vašeho kina.