Kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem - a tolikrát jinak hraješ

Hra se hraje francouzsky s českými titulky a doprovází ji živá hudba Nathana Saudka. Před derniérou jsme si povídali se dvěma členy hereckého souboru - herečkou Danielou Hirsh, která ztvárňuje skutečnou historickou postavu Marie Blanche Wittman, a Raphaelem Ruizem, prvním českým absolventem hereckého programu RADA, jenž se ujal role doktora Charcota.

Narodila ses v Praze, studovala Drama na Queen Mary University v Londýně a od roku 2023 žiješ mezi Paříží a Prahou - jak tato trojí kulturní identita ovlivňuje to, jak přistupuješ k postavám?

Říká se, že kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem. Každá z těch řečí automaticky ovlivní moje postavy. V angličtině se paradoxně cítím dost svobodně, u francouzštiny mám tendenci dodávat svým postavám možná jakousi vznešenost. Asi kvůli melodii toho jazyka. Hrát v češtině je zábavné, a náš jazyk nabízí krásnou rozmanitost. Člověk musí vzít v potaz původ své postavy, ale uvědomuji si, že ženy, které hraju, řeší často stejné problémy, a mají podobné sny, nehledě na původ. Taková ta každodenní lidskost je u všech postav stejná.

Na IMDb figuruje tvoje jméno u filmů Ophelia, Je Suis Karl a seriálu The Wheel of Time - jak se liší tvůj přístup před kamerou a na divadle, zejména v takto fyzicky a emocionálně náročné roli?

V divadle má člověk privilegium zkoušení, a hraní si. U filmu často tu možnost nemáme a je to víc solitérní proces. Přece jen kamera občas zabere jen tebe v detailu, v tu chvíli do toho musím dát všechno, důležitá je pro mě autentičnost. Zatímco během představení funguje jakási souhra a napojení na ostatní herce, tu energii si předáváme a vytváříme celek. Jsme v tom hodinu a půl spolu, každý stejným dílem. To je magické.

Marie Blanche Wittman byla skutečná žena - historické záznamy o ní existují téměř výhradně z pera mužů, kteří ji studovali. Jak ses k ní přiblížila ty, jako herečka v roce 2025?

Blanche je žena, která měla šíleně náročný osud už od dětství, ocitla se v psychiatrické léčebně a dostala nálepku "hysterické divy Paříže". O jejím osudu celý život rozhodovali jiní muži, kteří ji neustále zneužívali ve svůj prospěch. Chtěla se osamostatnit a vzít svůj osud do vlastních rukou, ukázat, co v ní je, navzdory tomu, že jí to často nedalo, a své emoce nedokázala udržet na uzdě. Byla průbojná a ambiciózní, ale zároveň byla extrémně citlivá. To je něco, co můžu pochopit. U mentálních poruch je občas riziko, že herec spadne do stereotypu a klišé. U Blanche jsem například fyzicky prozkoumávala, jaké to je mít panickou ataku - co se stane s dechem, tenzí v hrudi atd.

Hra prošla Avignonem i londýnským Voila! Festivalem - jak se inscenace proměnila od první premiéry do pražského uvedení? Praha je tvoje rodné město - co pro tebe osobně znamená přivézt tuhle hru domů?

Je to poprvé, co pracuji na představení, které se kontinuálně proměňuje. S režisérem a dalšími herci neustále zkoušíme nové věci a zjišťujeme, co funguje a co ne. Hra byla zprvu velice groteskní, hodně jsme postupem času ubrali a přidali naopak na vážnosti. Díky tomu teď ten humor vyjde na povrch ve vybraných momentech a má větší váhu, aniž by přitom podkopal hlubší význam celého příběhu.

Jsem strašně ráda, že mohu hrát v Praze. Češi jsou vděčné publikum, naše hra je plná černého humoru a Češi tohle snad ocení. Je super moci hrát doma a mít v hledišti svou maminku, která mne podporuje v každém mém kariérním kroku, a také mé přátele. S touto hrou jdeme opravdu s kůží na trh, je to intenzivní a riskantní, a tak jsou pro mne podpora a názory blízkých nesmírně důležité.

Jsi první český absolvent hereckého programu RADA - jak ses k té cestě do Londýna vlastně dostal a proč zrovna RADA?

Myslím, že dokonce jediný. Ta cesta, to je dost dlouhý příběh. Absolvoval jsem Francouzské lyceum v Praze a hrál v mnoha divadelních inscenacích v režii Sophie Knittl (nositelka Řádu rytíře umění a literatury). Po maturitě jsem se dostal na divadelní studia na Sorbonnu, ale protože mě moc lákalo osvojit si principy britského divadla, které je dle mého základním kamenem ve vývoji moderního dramatu a nabízí bohatou tapisérii děl, nakonec jsem šel studovat divadlo do Londýna, nejprve na Queen Mary University a poté, po roční intenzivní přípravě na zkoušky, na herecký program na RADA. 

Když tu odpověď zjednoduším, tak protože britské divadlo a jeho díla ovlivňují divadelní tradice po celém světě. A proč zrovna RADA, Královská akademie dramatického umění? No, asi protože je to nejlepší herecká škola vůbec. Studovali tam herečtí velikáni jako například Anthony Hopkins, Alan Rickman či Peter O'Toole a má jednak velmi silnou historii v produkci herců pro shakespearovské divadlo, ale její absolventi dominují i v Hollywoodu a na televizních obrazovkách. No a náš program tam tehdy vedl legendární Andrew Visnevski, významný divadelní pedagog a režisér, který učil na RADA už tehdy přes třicet let. Byl to on, kdo mne naučil různým formám herectví a kdo mne inspiroval se také stát divadelním tvůrcem.

Hraješ Charcota ve dvou jazycích - angličtině i francouzštině, které spolu s češtinou ovládáš na rodilé úrovni. Mění se pro tebe postava v závislosti na tom, v jakém jazyce právě hraje?

Nepochybně ano. Každý jazyk má svou vlastní melodii a mám dojem, že i ovlivňuje můj pohyb na jevišti. I když mluvím déle anglicky než francouzsky, tak pro mne paradoxně bylo náročnější se znovu naučit roli Charcota pro naše anglické vystoupení v Londýně minulý podzim, poté co jsem ji předtím odehrál 25 krát v Avignonu ve francouzštině. A teď v Praze, pro naše představení, kdy jsme se vrátili k původnímu jazyku, francouzštině, tak se mi všechno vrátilo za dva, tři dny zpět. Zřejmě si to mé tělo i mysl pamatovaly.

Jsi zároveň zakladatel a umělecký ředitel be•wilder theatre a teď účinkuješ v produkci Threepenny Collective - jak se ti daří být na obou stranách zároveň, jako tvůrce vlastní společnosti i jako herec v té cizí?

Miluji tu rozmanitost, moc rád se věnuji své vlastní tvorbě, ale také se jako herec nechávám inspirovat uměleckou invencí jiných, svým způsobem se to doplňuje. S Threepenny spolupracuji již několik let na jejich filmových i divadelních produkcích a kromě velkolepé role Jeana-Martina Charcota jsem například účinkoval v jejich kafkovsky laděné hře Corpse Flower na festivalu v Edinburghu. Tam jsem hrál tři role, alkoholického námořníka a otce hlavní postavy, poté východoevropského mechanika a v neposlední řadě napůl brouka a napůl člověka. Bylo to celé inspirované dílem Tima Burtona a německým expresionismem. Moje vlastní práce je založená na tom aby byl každý projekt úplně jiný, často s novými herci a pokud je ve hře text, tak aby byl originální, autorský. Moje tvorba zahrnuje různé formy, commedia dell'arte, operu, fyzické divadlo, klaunérii, činohru s prvky videoartu, dokumentární a absurdní divadlo. S mými díly jsme vystupovali například na festivalech Bloomsbury Festival, Wandsworth Arts Fringe, RADA Festival, Rooted Moon Festival (Sardínie), Prague Fringe a v divadlech jako Kings Head, Royal College of Music, Old Red Lion, Battersea Arts Centre, Old Diorama, The Coronet Theatre, Arcola Theatre, Divadlo Kampa, Ancient Theatre Messini v Řecku a spousty dalších.

V roce 2024 jsi hrál v netflixovém filmu Loups-Garous - jak moc se liší práce na velkoplošné streamovací produkci od intimního divadelního projektu, jakým je Neukázněnost?

Je to vskutku velký rozdíl. Jako "nebe a dudy". Ale některé principy umělecké tvorby jsou společné. V intimním divadelním projektu je člověk neustále zapojen do tvůrčího dění, je plně přítomen v celém procesu. Zatímco na place povětšinou tráví čas čekáním na záběr, už jsem takto čekal i dva dny. Je třeba být v každém okamžiku připraven, že Vás zavolají a že budete schopen natočit daný záběr ideálně na tzv. první dobrou. V divadle je představení výsledkem intenzivních zkoušek, zatímco na place výkon vychází z individuální přípravy a nějaké herecké zkušenosti. Ale typy hraní jsou zcela odlišné. Na scéně herec používá odlišné techniky hereckého projevu než je tomu před kamerou. A každé divadelní představení je unikátní díky vzájemnému propojení s publikem.

Pražská premiéra se odehraje v divadle, kde tě publikum zná - hraješ doma. Cítíš při tom jiný druh odpovědnosti?

Hrát po několika letech opět doma, v nádherném divadle Venuše ve Švehlovce v Praze, je splněný sen. A navíc ukázat pražskému publiku představení, které zazářilo na největším divadelním festivalu, v Avignon Off, kde jsme měli každý večer vyprodáno a sklidili tak velký úspěch, až nás divadlo La Luna pozvalo, abychom se k nim s naší hrou "L'indiscipline, aneb záhadné zmizení hysterky ze Salpêtrière", vrátili v červenci na festival, to je čirá radost. A jako vždy, dám do toho všechno.