Leviticus a nová tvář queer hororu

Snímek pojednává o dvou chlapcích, Naimovi (Joe Bird) a Ryanovi (Stacy Clausen), kteří se poznají v australském městečku s hluboce věřící komunitou. Naim se sem nedávno přestěhoval se svou matkou, ale z této skutečnosti není příliš šťastný a v novém prostředí se cítí osamělý. Jedinou oporou se mu stává Ryan a jejich přátelství postupně přeroste v intimní vztah. Rodiče se brzy dozví o milostných vztazích svých synů a rozhodnou se obrátit na místní církev. Tím se však rozběhne řetězec událostí, které navždy změní jejich životy. 

Skutečným monstrem je homofobie

Po zásahu církve se oběma protagonistům začne objevovat entita, která na sebe bere podobu člověka, kterého její oběť nejvíce miluje nebo po něm touží. Oproti hororům, kde se objevují všelijaké příšery a děsiví démoni Leviticus pracuje se zcela jiným principem. Monstrum se zde zhmotňuje v podobě známé a milované tváře. To, co by mělo představovat bezpečí a lásku se mění v nástroj hrůzy. Každý cit je tak spojován s vinou a se strachem ze své vlastní identity. 

Tvůrcům se tímto povedlo velmi přesně zachytit psychické dopady konverzní terapie, kdy člověk začne vnímat vlastní identitu jako něco nebezpečného, a převádí je do podoby nadpřirozeného hororu. Název filmu přitom odkazuje na biblickou knihu Leviticus, jejíž některé pasáže bývají dlouhodobě vykládány způsobem, který může sloužit jako argument proti queer lidem. Celý film funguje jako metafora, kde nadpřirozené zlo reprezentuje vnitřní trauma a úzkost, které do mladých lidí zasévá konzervativní společnost.

Režisér Adrian Chiarella v několika rozhovorech potvrdil, že vycházel ze skutečných příběhů spojených s nenávistnými projevy a konverzních terapií, tedy neetických praktik, jejichž cílem je změnit sexuální orientaci či genderovou identitu člověka. Odborníci napříč zeměmi tyto nátlakové postupy odsuzují a jsou jimi označovány za nelidské. V řadě států jsou tyto praktiky zákonem zakázané, bohužel ale existují stále země, včetně České republiky, kde zůstávají i nadále legální. Vzhledem k této skutečnosti, a také k přetrvávajícím debatám o narovnání práv queer lidí, je film velmi aktuální a poukazuje na skutečné zlo, kterým není nejmilovanější člověk, nýbrž v tomto případě homofobie. 

Síla mladých hrdinů 

Protagonisté tak nebojují jen proti nadpřirozenu, ale řeší problémy se společností silně ovlivněnou vírou a tradicí, včetně vlastních rodičů, kteří se rozhodli své děti „napravit“ i přes vědomí, že jim tento krok může ublížit. Postavy se tak ocitají v tíživé situaci samoty a nepochopení. K umocnění tohoto aspektu slouží i fakt, že dospělá část postav se ve filmu objevuje pouze zřídka. Postavy, jako je například matka Naima, jsou napsány velmi ploše a diváctvo nemá šanci se z jejího strohého projevu s postavou nikterak ztotožnit.

Tento prvek je možné často vypozorovat v young adult dramatech a hororech, kde rodiče a dospělí působí jako záporné postavy, případně jsou z příběhu zcela vytlačeni. Přístup pomáhá zdůraznit bezmoc hlavních hrdinů a soustředit pozornost na jejich vlastní prožívání. Zároveň však vede k určitému zjednodušení konfliktu, protože dospělé postavy často fungují spíše jako nositelé překážek než jako plnohodnotní lidé s vlastní motivací.

Tato generační perspektiva dává ale velký prostor dvěma ústředním hrdinům, kteří táhnou celý příběh na svých bedrech. Leviticus tudíž vyniká hlavně mladými herci, kdy jejich zcela přirozené herectví dodává filmu na autentičnosti a patří k jeho největším přednostem. Oba hlavní herci se zatím objevovali pouze v několika televizních sériích a ve vedlejších filmových rolích. Nicméně pozornosti kritiků neunikají; Joe Bird byl za roli v hororu Mluv se mnou (Talk to me) nominován na několik cen a jeho kolega Stacy Clausen se zase zařadil mezi deset nejvýraznějších mladých talentů v rámci AACTA Young Stars Top 10 za rok 2024. 

Právě přirozené herectví obou představitelů se nejvíce projevuje v postupném budování jejich vztahu, který se v průběhu filmu pozvolna vyvíjí, což přispívá k jeho maximální uvěřitelnosti. Zároveň tím je téma homofobie vyváženo motivem o to důležitějším, tedy upřímnou láskou dvou chlapců. Právě toto silné pouto a vzájemná opora jim dodává sílu bojovat a pokouší se vydláždit si vlastní cestičku z krutého světa. 

Od démonizace k lidskosti

Leviticus navazuje na dlouhou tradici spojení hororu a queer témat, které se s ním pojí již od samotného vzniku žánru. Převážně je to tím, že příběhy obsahují postavy, které nějakým způsobem vybočují ze standardizovaných škatulek většinové společnosti a dávají prostor jinakosti. Vzniká tak příležitost pro queer čtení, což je interpretace, kdy v příběhu diváctvo hledá motivy jinakosti nebo potlačené identity a sexuality. Příkladem může být Podivný případ doktora Jekylla a pana Hydea (Dr. Jekyll and Mr. Hyde) nebo film Rebecca od Alfreda Hitchcocka, ve které se objevuje postava, kterou lze považovat za lesbickou, a spousta dalších snímků. Horor byl zkrátka vždycky queer. 

Ještě před zavedením Produkčního kodexu ve třicátých letech bylo možné vídat na plátnech kin různě genderově nekonvenční postavy. Po roce 1934, kdy onen kodex začal platit naplno, se jejich zobrazení ale zásadně změnilo. Queer postavy tak nebyly jen terčem posměchu a snadné oběti, ale velmi často byly démonizovány. Stalo se z nich něco nepřirozeného a deviantního, co musí být potrestáno. Z toho důvodu měli nejčastěji tyto postavy roli monster a vrahů. 

Mnoho z těchto škodlivých stereotypů přetrvává dodnes. Například v opěvovaném hororu Hodina zmizení (Weapons) se objevuje gay pár oblečený do triček s Mickeym Mousem a po několika sekvencích je diváctvu představena jedna z nejbrutálnějších scén z celého filmu právě na tomto páru bez větší hloubky, která by byla pro příběh potřebná či ho nějak posouvala. Na podobném principu funguje i úvodní scéna druhé kapitoly filmu To (It). Někteří lidé tak mohou v podobných scénách vidět pokračování tradice, v níž jsou queer postavy v hororu častěji spojovány s utrpením a násilím.

Leviticus se však řadí k vlně reprezentace, která tento přístup obrací. Démonem zde není queer identita, ale naopak většinová rigidní společnost a její předsudky. Hororové kulisy v tomto případě slouží k otevření palčivých celospolečenských otázek podobně jako u filmu Uteč (Get Out), které tematizovalo rasismus. 

Komorní příběh bez velkoleposti

Skrze práci se žánrem jako nositelem sdělení se Leviticus zařazuje mezi tzv. elevated horory, které kladou důraz na psychologii, atmosféru a společenské přesahy namísto klasických lekaček. Ty jsou ve filmu spíše okrajové a napětí je budováno hlavně skrze nejistotu, kdy diváctvo často neví, zda jsou postavy skutečně tím, za co se vydávají. Film tak nebazíruje na velkoleposti. Není tu prostor pro samoúčelné drastické scény ani finální akční střet s nepřítelem, při němž se celý svět obrátí naruby. Leviticus tuto „grandióznost“ záměrně postrádá, a naopak sází na komornější pojetí, které odpovídá jeho celkovému vyznění.

Lze tak říci, že se jedná o řemeslně dobře zpracovaný žánrový snímek, a přestože Leviticus nese silné autorské poselství i specifické téma, zůstává stále divácky atraktivním a mainstreamovým titulem, který udělá radost i takovému diváctvu, které se do kina přišlo prostě jen bát.