Vaše předchozí knižní rozhovory s neurochirurgem Vladimírem Benešem, pilotem Davidem Heclem, vyšetřovatelem Josefem Marešem, lékařem letecké záchranky Markem Dvořákem a vyjednavačem Adamem Dolníkem se staly bestsellery a získaly četná ocenění. Podle jakého klíče vybíráte osobnosti, jejichž názory lidi evidentně zajímají a oslovují?
To se hezky poslouchá a děkuju. Každá knížka má svůj příběh, jedna vedla ke druhé, ale kdybych to měl zjednodušit, vybírám si podle profesí. Snažím se vždy zvolit takové, o kterých sice všichni víme, že existují, k mnohým i vzhlížíme, ale do jejich zákulisí skoro nevidíme. Vlastně si svými knížkami odpovídám na spoustu věcí, které mě samotného zajímají. Jak přemýšlí chirurg, vyšetřovatel vražd, nebo jestli piloti během letu jedí stejné jídlo jako my cestující.
A jedí?
Nejedí. Každý pilot musí jíst jiné jídlo, z jiného zdroje a v jinou hodinu. Kdyby bylo totiž jídlo zkažené, snižuje se tím pravděpodobnost, že se udělá špatně oběma.
Po řadě mužských hrdinů jste poprvé zvolil ženu, byl to záměr?
Víceméně jsem už balancoval nad propastí knižního pekla a na poslední chvíli jsem do něj nespadl. Přitom já ženy oslovoval i dřív, ale nějak se mi nedařilo. Až se nade mnou slitovala Helena... Ale to je samozřejmě v nadsázce. Helenu jsem poznal na křtu předchozí knihy o Adamu Dolníkovi. Neznal jsem ji a o její kariéře jsem nic nevěděl.
Tak proč právě ona? V čem vás její příběh zaujal?
Dám hodně na instinkt. Jakmile o nějakém jménu hodně přemýšlím, jdu od něj. A tady jsem nepřemýšlel skoro vůbec. Vyslechl jsem si pár příběhů, dal si s Helenou jedno kafe a plácli jsme si. Teda kafe říkám ze zvyku. Já ho nepiju, měl jsem čaj a Helena byla trochu nervózní, takže si dala decku vína (směje se).
Jak probíhala vaše společná setkávání a natáčení rozhovorů? Bylo to jiné než s předchozími protagonisty – muži?
Scházeli jsme se u Heleny v pracovně, takže první věc, která mě napadla, byla, kolik příběhů už stěny kolem mě slyšely. Ale jinak jsem se měl jako v bavlnce a například jsem poprvé zažil, že mi při psaní knížky někdo uvařil a upekl. To nikdo z předcházejících pěti pánů neudělal. Občas jsme si během schůzek prohodili role a já byl terapeut, který nejen naslouchal, ale i dodával Heleně sebevědomí a několikrát ji přesvědčoval, že její příběh za to opravdu stojí.
Měla pochybnosti?
Velké! A úplně zbytečné. Shodou okolností o sobě nejvíc pochybovala den poté, co jsme do knížky probírali téma domněnek. Tedy momenty, kdy předpokládáme, že si druhý člověk něco myslí, ale vlastně to vůbec nevíme a jen se domníváme. Přece ho známe tolik let, tak víme. No, nevíme nic a domněnky jsou zabiják. Využil jsem tedy své čerstvě nabité zkušenosti. «Mám strach, že zklamu tvé čtenáře, » napsala mi Helena. «A to je domněnka? » odpověděl jsem jí se smajlíkem.
Hezké. Kniha je mimořádně upřímnou výpovědí o reálném armádním životě, překvapilo vás v tomto ohledu něco?
Téměř všechno, protože jsem sám na vojně nebyl. Jsem sice odveden, ale zároveň jsem se tehdy dostal na vysokou školu a dostal odklad. Armádní svět je mi tím pádem vzdálený a překvapilo mě například to, jací srdcaři někteří vojáci jsou. A jak těžké pro ně bylo rozhodování, když se během mise například dozvěděli, že jim někdo z rodiny zemřel. Asi nejen mě by hned napadlo: «Jedu okamžitě domů.» Ale voják na misi se takhle jednoduše nerozhoduje.
Zmínil jste, že jste tentokrát občas potřeboval „krabici s kapesníky“, který moment vás nejvíc zasáhl?
Já ty kapesníky potřeboval hlavně proto, abych je podával Heleně. Byla to ona, kdo se najednou ponořila do své minulosti a tahala z ní příběhy, na které už dávno zapomněla. Přehrávala si je minutu po minutě, protože jestli mi na něčem záleží, jsou to detaily. Takže když jsme například vzpomínali, jak v Afghánistánu předstoupila před jednotku, které právě zabili pět vojáků, byl to velmi silný moment. A přestože jsem za poslední roky trochu zcyničtěl, dojal i mě. Přičemž já se dojmu vždycky dvakrát – když příběh slyším a když ho pak píšu.
A naopak – který příběh vás rozesmál nebo vám zvedl náladu?
Těch naštěstí bylo taky hodně. Třeba když mladým vojákům do Iráku přivezli nové pračky a nevěděli si s nimi rady. Nebo když Češi taky v Iráku učili své britské kolegy česky. Chudáci Britové si mysleli, že se učí «dobrý den», a přitom všem dokola říkali... To si přečtěte (směje se).
Není to slušné?
Není. Ale je to vtipné!
Helena Sováková sama sebe označuje jako „věčnou potížistku“, jak byste ji čtenářům představil vy?
Pro mě je to superžena. Nejen proto, že umí slaňovat hlavou dolů, ale hlavně proto, kolika lidem v životě pomohla. Ona je skromná, takže by to sama nikdy neřekla, ale já tvrdím, že by tu spousta lidí bez její pomoci už nebyla. Nebo by možná byla ale měla by se v životě mnohem hůř.
Z knihy je cítit její obrovská empatie a síla pomáhat druhým, myslíte, že právě to dělá z Heleny Sovákové „plukovnici lidských duší“?
Jednoznačně. Já měl to štěstí, že jsem četl spoustu dopisů, které ji vojáci posílali z misí. Viděl jsem, jak jí děkovali, že je dobře připravila a že tam pro ně byla, kdykoliv to potřebovali. Mnohokrát přijímala vojáky i jiné klienty po pracovní době či za nimi jezdila svým autem na své náklady.
Působila na vás víc jako voják, nebo jako psycholožka?
Nejčastější dvě slova, která jsem od ní během našeho setkávání slýchal, byla: Rozumím. Provedu. Takže kus armády v ní rozhodně zůstal. A i proto se mi knížka psala skvěle. Na čemkoliv jsme se dohodli, to platilo.
Kniha má potenciál pomáhat čtenářům v běžném životě, obsahuje konkrétní rady a cvičení na zvládání stresu, úzkosti nebo nespavosti. Kdo přišel s nápadem, že kniha bude mít i tuto „terapeutickou“ rovinu?
Samo se to nabízelo. Na konci knížky jsou dvě stránky, které člověk může kdykoliv využít. Otisknout Krabičku poslední záchrany pro duši byl Helenin nápad a přidat šablonu batohu starostí, který si každý z nás nosíme, můj. V tom jsme tedy padesát na padesát. Jinak to ovšem byla Helena, která hned na začátku řekla, že má jedno přání: Aby naše kniha byla užitečná a pomáhala. Takže jsme takových cvičení a doporučení přidali mnohem víc a z prvních reakcí už vím, že je lidi zkoušejí. A někteří nám za ně už i děkovali.
Vy sám říkáte, že jste některá cvičení taky zkusil. Které z nich na vás opravdu zapůsobilo?
Takzvaná minuta vděčnosti. Něco podobného jsem zkoušel už kdysi, pak jsem z nějakého důvodu (ano, lenost) přestal a teď jsem se k tomu díky knize zase vrátil. Je to přitom úplně snadné. Na začátku každého dne si říct, co hezkého vás čeká, na co těšíte...
Pardon, ale co když mě čeká naprosto šílený den, ve kterém se netěším na nic?
To je přesně ono. Uvažoval jsem na začátku jako vy: na dnešku opravdu nic hezkého nevidím. Ale omyl. Vždycky se nějaká maličkost najde. A opravdu to může být maličkost. Třeba že si o polední pauze mezi poradami uvaříte své oblíbené kafe a přitom si s kolegyní podrbete v kuchyňce. Nebo si večer po dni plném porad vezmete do ruky knížku, kterou máte zrovna rozečtenou. Nebo vystoupíte z tramvaje o zastávku dřív a projdete se na čerstvém vzduchu. Věřte mi, že na každém dni minimálně jeden takový moment najdete. A když se na něj budete těšit, i ty nehezké porady zvládnete snáz.
To určitě zkusím. Co dalšího si ze setkání s Helenou Sovákovou odnášíte – jako novinář i jako člověk?
Jako novinář to mám snadné, odnáším si knížku, která je horskou dráhou emocí. Člověk se u ní zasměje, dojme, zapřemýšlí a opravdu je to knížka, která může pomáhat. No a jako člověk? Kromě rad a cvičení i jednu mnohem důležitější věc: novou kamarádku. Postupně si buduju takový gang pro lepší zítřky. Doktoři, pilot, vyjednavač, psycholožka... Snad jen vyšetřovatele vražd potřebovat nebudu!
To vám závidím. Plukovnice lidských srdcí vyšla v říjnu, jaké reakce už jste zaznamenal – čtenářské, armádní, osobní... ?
Nechci to zakřiknout, ale zatím moc hezké. Zrovna včera mi jedna paní psala, že už na stránce 14 měla slzy v očích. A že moc děkuje: je prý zrovna v nelehké životní situaci a knížka jí dodává sílu to všechno zvládnout. Další paní mi napsala, že se začetla tak, až přejela zastávku vlakem. No a další, že mě její rodina nemá ráda, protože už dva dny čte a nevaří. Čímž se rodiny Procházkových omlouvám!
