Nikdo mě nemá rád: nový film od tvůrců Já, Olga Hepnarová

Svým autorským debutem Já, Olga Hepnarová zaujali Tomáš Weinreb a Petr Kazda renomované porotce stovek zahraničních festivalů včetně Berlinale, kde mělo drama před osmi lety světovou premiéru. Jejich druhý celovečerní film Nikdo mě nemá rád také akcentuje vysoce aktuální téma neschopnosti splňovat představy okolí a společenský tlak, odcizení i vlastní pochybnosti, které s sebou jinakost přináší. Film byl poprvé uveden na 28. ročníku jednoho z největších filmových festivalů v severní Evropě Tallinn Black Nights Film Festival a tento týden vstoupil do českých kin.

Ty si nevaříš? Ale ty vlastně nemáš komu…

Film Nikdo mě nemá rád je o zničující síle předsudků a netoleranci i odvaze tomu čelit. Sára pracuje jako asistentka na velitelství armády v Praze. Je to atraktivní žena obklopená mladými muži, přesto bez partnera, což jí její autoritářská matka nezapomíná připomínat. Když potká galantního a půvabného Martina, konečně prožívá lásku, o které zatím jen snila. Postupně se začínají sbližovat, ale když chce Sára posunout jejich vztah na hlubší a fyzickou úroveň, Martin ho nečekaně utne. Sára odmítá přijmout jeho neochotu svěřit se jí a chce vědět, co mu brání být s ní. Přitom zjistí, že má Martin tajemství. Slíbí, že ho nikomu neprozradí, ale přesto tak v dobré víře učiní. A pak poznává, jak se společnost vypořádává s těmi, kdo nezapadají do patřičných škatulek.

Aby byly scény ze Sářina života co nejautentičtější, konzultovali tvůrci scénář s armádními poradci a natáčeli s profesionálními vojáky v prostorách pražského posádkového velitelství nebo během vojenské přehlídky na Vítkově. Samotářskou Sáru ztvárnila slovenská herečka Rebeka Poláková, známá z thrillerového hitu o mafiánském bossovi Miki, tajemného Martina si zahrál litevský herec Mantas Zemleckas, který typově odpovídal představě tvůrců vypadat jako mladý David Bowie. Hana Vagnerová hraje Sářinu kamarádku a v roli Sářiny matky exceluje Barbora Bobulová, která svou hereckou kariéru odstartovala princeznou v pohádce Nesmrtelná teta a následně se proslavila v Itálii, kde od roku 1995 žije. 

Film vznikl na klasický 16 mm filmový materiál, což bylo mimořádně pracné, protože nasnímané scény se vyvolávaly v laboratoři londýnského Kodaku. Výsledkem je charakteristická měkkost obrazu a větší dynamika v barvách a jasech, které působivost příběhu ještě umocňují. Autorem filmového plakátu se stal i tentokrát Lukáš Veverka, který za plakát k dramatu Já, Olga Hepnarová získal Českého lva.