Napínavé zimní dobrodružství, jež vzniklo podle knižní předlohy spisovatele Jiřího Stránského, nás zavede do roku 1945, kdy se zasněžené Krkonoše staly kulisou pro nečekanou misi. Skupina dětí se rozhodne zachránit sestřeleného francouzského pilota, a tak se obyčejný děj promění v oslavný příběh odvahy a solidarity.
Za vizuální podobu snímku je odpovědný architekt Jan Vlček, jehož realizace představovala velkou výzvu. „Největší výzvou bylo vytvoření atmosféry konce války na českých horách, v českých chalupách,“ říká architekt Jan Vlček.
Jan Vlček do projektu vkládá nejen svou odbornost, ale i osobní přesvědčení o významu protiválečného poselství. „Tichá pošta je film z období konce druhé světové války a tak se může jevit jako válečný film, pro mě je to ale přesně naopak! Je to protiválečný film, což považuji za vrcholně důležité právě teď, a je to i jeden z hlavních důvodů, proč jsem toužil ten film dělat. Dalším důvodem byl autor předlohy Jiří Stránský, s nímž jsem měl tu čest pracovat na filmu Balada o pilotovi. To od něj jsem poprvé slyšel neuvěřitelný, krásný příběh Tiché pošty, knihu jsem si hned sehnal a doufal, že se podaří proměnit v obrazy,“ říká Jan Vlček.
Filmová produkce se může pyšnit řadou atributů, které producenti „milují“ – natáčení dobovky, přítomnost dětí, zimní kulisy se sněhem a dokonce i zvířaty. Přestože sněhových podmínek nebylo tolik, tým se postavil výzvě vykouzlit autentickou zimní náladu a věrně zachytit prostředí českých chalup a podhorských vesnic.
„Šlo i o to, že prostředí, ve kterém tehdejší lidé na podhorských vsích žili, si bylo vzájemně až k nerozeznání podobné. Chalupy byly vybaveny víceméně stejně, stejně chudě, což by diváky nutně zmátlo, v které že to chalupě vlastně zrovna jsou. To byl oříšek k rozlousknutí, no snad se to povedlo,“ dodává Vlček.
Kromě práce na filmu je Jan Vlček všestranným tvůrcem – působí jako architekt, interiérový designér, malíř, grafik a mimo jiné vyučuje filmovou scénografii na pražské FAMU. Jeho precizní autorské kresby a neustálé hledání nových řešení dokazují, že pro něj má film nejen estetickou, ale i hlubší lidskou hodnotu.
„Film je vždy do jisté míry prototyp, to je jedna z věcí, která mě na tom baví. Je třeba hledat nová řešení, začínat od začátku a s radostí nacházet. Když nad tím tak přemýšlím, tak víc projektů odmítám, než beru, prostě mi to musí dávat smysl a nesmí se tam vraždit. Ano, peníze a honoráře jsou také důležité, ale ne v první řadě. To u mě platí nejen pro film, ale i pro volnou tvorbu. Obrazy prodávám jen výjimečně a jen lidem kteří jsou mi sympatičtí, a i těm až po tom, když zjistíme, že si nemáme co vyměnit. Zkrátka mám raději volno než peníze,“ odpovídá s úsměvem Jan Vlček.
A jaká specifika má pro něj filmová scénografie? Podle Vlčka jde o komplexní disciplínu, kde se snoubí vysoké s nízkým, fantazie s odpovědností, kresba s fotografií, znalosti historie a chápání současnosti, sociologie s emocemi a mnoho dalšího. Tento přístup má zajistit, aby prostředí ve filmu působilo nenuceně, elegantně a věrohodně, a aby každý detail přispíval k celkovému dojmu.
Film „Tichá pošta“ přináší nejen silný příběh plný odvahy, ale i detailně propracovanou filmovou scénografii, která vtáhne diváky do minulosti.
