O Oasis: Don’t Look Back in Anger a popularitě hudebních filmů všeho druhu

Hudba na plátnech kin je jedním z nejvýraznějších trendů současné filmové i hudební produkce. Mezi divácky nejúspěšnější tituly posledních let se zařadila nekomplikovaná Bohemian Rhapsody, přímočarý Bob Dylan: Úplně neznámý i podprůměrný Michael. Kromě více či méně kvalitních autobiografií standardně produkovaných samotnými hudebními hvězdami či jejich potomky bodují nejen v českých kinech dokumenty přenášející do sálů atmosféru konkrétních koncertních turné jako Eras Taylor Swift. Zejména na streamovacích platformách se oblibě těší dokumentární série typu Ed Sheeran: The Sum of It All  věnující se životu nejznámějších zpěváků současnosti. 

Hudbě a hudebníkům plátna zkrátka sluší a nový dokument Oasis: Don’t Look Back in Anger, který po premiéře na benátském filmovém festivalu promítají i česká kina, to jen potvrzuje. Snad proto, že se v něm všechny uvedené formáty prolínají, aby se jejich hlavním protagonistou stala především hudba samotná. 

Kapela Oasis vznikla Manchesteru v roce 1991, vydala sedm alb, stala se jedním z nejposlouchanějších britských hudebních těles historie a v roce 2009 se s velkou pompou rozpadla těsně před pařížským koncertem svého evropského turné. Hlavní zpěvák skupiny Liam Gallagher a autor všech jejích písní, kytarista Noel Gallagher se pohádali. Následujících šestnáct let spolu rozkmotření bratři nepromluvili ani slovo, zatímco ve světě nahradila euforickou atmosféru devadesátých let, ve kterých dosáhli Oasis své největší popularity, skepse. 

Takovým souhrnem zahajuje snímek autorů, mezi kterými vyniká jméno scenáristy Stephena Knihta, autora seriálových Peaky Blinders momentálně píšícího příští bondovku. Cynik by se ušklíbl nad kýčem naznačujícím, že bratři Gallagherovi zakopali válečnou sekeru, aby byl svět zas hezčím místem k žití. Jen kdyby ho nepředběhl Liam, jehož nadávek plné glosy jsou hlavním prostředkem, kterým se ve filmu vyjadřují sami Oasis. Kromě komické polemiky o rozdílu mezi jevištím projevem svým a Micka Jaggera informuje podivínský leč věčně cool frontman diváky, že kapela dělá jen svoji práci. Hraje a v její hudbě, která naštěstí tvoří většinu filmu, není pro cynismus místo.

Snad taky proto se film, na jehož podobu měli pochopitelně kýžení umělci stěžejní vliv, vztahu obou bratrů věnuje pramálo. Až na výjimky, jakou je zmínka o dětech, které se potkávají poprvé po šestnácti letech, se minulostí nezabývá. Sledujeme především triumfální turné, se kterým společně s kytaristy Paulem „Boneheadem“ Arthursem a Gemem Archerem, baskytaristou Andym Bellem a bubeníkem Joeym Waronkerem objeli celý svět. Sledujeme fanoušky, kteří si koupili drahé vstupenky, aby na koncertech mohli dojetím plakat, modlit se, tancovat, objímat se a zpívat, aby byl jejich svět alespoň na chvíli skutečně trochu hezčí. 

Film naplňují hlavně příběhy britské maminky, co si s němým synem pouští Talk Tonight, jihokorejské potápěčky, které z depresí pomohla skladba Acquiesce, kněze, který comeback Oasis využívá v kázání o bratrském odpuštění, dívky z Brazílie a jejího psa jménem Bonehead. Ti a stovky tisíc dalších se po šestnácti letech čekání vydali do arén a stadionů sledovat, jak Liam navlečený v bundě, klobouku a kapuci vchází na pódium. V jedné ruce má tamburínu, s níž v průběhu hraní rád balancuje na hlavě, druhou zvedá ruku svého bratra, který bude většinu opulentních záběrů sdílet s papundeklovou maketou Pepa Guardioly ověšeného šálou Manchesteru City. „Ty maličkosti, které jednoho na druhém rozčilovaly, jsou všechny pryč,“ okomentuje Noel stručně bratrský smír.