O Přísahám, že za to nemůžu a (ne)slušném nadávání v kině

Když byl John Davidson na konci 80. let čerstvě na střední škole, diagnostikovali mu Tourettův syndrom.  V roce 2019 mu královna Alžběta II. udělila státní vyznamenání za „úsilí zvýšit povědomí o tomto onemocnění a pomáhat lidem s ním po celé zemi“. Když před ní během slavnostního ceremoniálu sprostě zanadával, zareagovala prý trpělivě a laskavě. Věděla, že mezi projevy jeho onemocnění patří kromě tiků a obsedantně-kompulzivního chování také nedobrovolné vykřikování sprostých slov a jiných nevhodných výrazů. K tomu, aby se povědomí o vzácné neuropsychiatrické poruše rozšířilo ještě dále, půvabně přispívá film Přísahám, že za to nemůžu, který je osm měsíců po celosvětové premiéře a výhře na cenách BAFTA k vidění i v tuzemských kinech. 

Životopisné komediální drama nepříliš známého britského režiséra Kirka Jonese začíná právě setkáním svého hrdiny, skotského údržbáře v komunitním centru a zároveň aktivisty Johna, s Jejím Veličenstvem. I divák méně obeznámený se skutečnou předlohou filmu se tak okamžitě dozví, jak skončí. To je jedině dobře, protože první část filmu věnovaná Johnově dospívání je o dost méně veselá. 

John v šestnácti nedobrovolně končí ve škole, jeho rodina se rozpadá a zůstává sám s matkou, které došly síly. Má tiky, sprostě nadává, vydává podivné zvuky, říká ty nejvíce nevhodné věci, plive, sem tam někoho uhodí a občas líbá kandelábry. Trpí nemocí, o které existuje málo knih, a lidí, kteří by je chtěli číst, je ještě méně. Johnova neutěšeně bezvýchodná situace se mění až když se jako dvacátník setkává s Dottie, maminkou svého kamaráda z dětství, která trpí závažnou formou rakoviny, je bývalá zdravotní sestra na psychiatrii a nehodlá trpět Johnovy neustálé omluvy za to, za co nemůže. 

Na filmu, který Kirk Jones i napsal, není mnoho překvapivého, a to nejen proto, že se jedná o autobiografii. Příběh Johna Davidsona je formou i obsahem předvídatelný v tom nejlepším slova smyslu. Kamera ani střih nejsou nijak nápadité, a pokud jste viděli jakýkoli britský film podobného ražení, dočkáte se i tentokrát věčně potemnělé oblohy a tónů Oasis. Silnou stránkou Přísahám, že za to nemůžu, je především scénář. 

Nechybělo mnoho a mohl být přinejlepším zbytečnou dramatizací dokumentárních filmů, kterých o Johnu Davidsonovi vzniklo hned několik. Přinejhorším se vyprávění mohlo zvrhnout v přehlídku klišé a momentů, kdy se diváci smějí tomu, že teenager a později dospělý muž znenadání vykřikuje sprostá slova. Kirkovi se ale daří držet balanc mezi tím, že projevy Johnovy nemoci jsou někdy až groteskně vtipné, a zároveň se divák protagonistovi nikdy nevysmívá. Scenárista a režisér v jedné osobě ví, jaké skutečnosti vynechat a jaké zvýraznit, a především si správně vybral obsazení. 

Když Robert Aramayo získal za své civilní ztvárnění Johna Davidsona Cenu BAFTA za herecký výkon v hlavní roli, „porazil“ frenetického Timothého Chalameta coby Velkého Martyho, matadora Leonarda di Capria v Jedné bitvě za druhou i Michaela B. Jordana a jeho oscarový výkon v Hříšnících. Překvapivé ale zcela zasloužené vítězství nicméně zastínil incident související s nadávkami, které během předávání pronesl skutečný John Davidson. Diskuze, kterou celá záležitost vyvolala, byla nešťastnou ale důležitou připomínkou, že i v současné době je Tourettův syndrom pro část společnosti neznámým nebo nedostatečně pochopeným fenoménem. Nejen proto stojí Přísahám, že za to nemůžu rozhodně za vidění.