Lucia Čižinská pochází ze Slovenska, žije v Praze a vystudovala herectví na DAMU. Hrála v Národním divadle i ve Švandově divadle, před kamerou se objevila mimo jiné ve filmech Případ Roubal, Her Body nebo Adikts. Na šedesátém ročníku KVIFF ale letos stála na druhé straně stolu - jako scenáristka svého celovečerního debutu Odliv (Until We Leave), který byl vybraný do Feature Poolu programu KVIFF Talents a získal podporu Audiovizuálního fondu. Producentkou filmu je Tereza Wiński.
Poslední den festivalu, po programu KVIFF Talents, nám obě povyprávěly o tom, jak celý projekt vznikl a kam dál směřuje.
Celé to začalo jako historka vyprávěná mezi kamarádkami u kávy. „Naprostá autenticita. Je to tak strašně silný a osobní. Není to žádný kalkul, žádný projekt poskládaný v nějakých indiciích - je tam ta strašně silná, osobní citlivost a velmi mě to dojalo a zasáhlo." Dojem byl natolik silný, že vydržel celý další den - a hned druhý den přišla SMSka s doporučením: napsat z toho scénář a udělat z toho film.
Odliv je podle jeho tvůrkyň v první řadě příběh o přátelství a o velmi specifickém životním období - před třicítkou a po ní. „Co se vlastně v tom ženském světě děje a co se řeší, když má člověk pocit, že failuje, protože nemá to zázemí, jak si představoval, že jeho nebo její život bude vypadat, a najednou to tak není." Je to i příběh o strachu ze změny a z opuštění komfortní zóny - o tom podívat se do zrcadla a zeptat se sám sebe, jestli se mu opravdu líbí život, který žije. „Čas běží a není dobré čekat do nekonečna. To, že akutně neumíráme na něco, neznamená, že máme vydržet to, že nám není dobře - ve vztahu, v práci, v přátelství."
Shrnuto jednou větou: „Je to intimní příběh o kamarádkách kolem třiceti let, které jedou za tou pátou, jež čelí těžké nemoci." Postupně se z toho vyjevuje konfrontace každé ženy sama se sebou. „Nejistá budoucnost tam visí v pozadí, ale zároveň je to propletené vtipnými, lehkými momenty."
Řeč se stočila i k tématu takzvaného sisterhood - a jeho odvrácené straně. „Fascinuje mě, jak umíme být jako ženy podporující, ale zároveň umíme být velmi soutěživé, závistivé a poměřujeme se navzájem. Podle mě je to tlakem společnosti - máme pocit, že za každou cenu musíme být dokonalé, krásné, chytré, samostatné, nezávislé, zvládat děti i kariéru. A když vidíme, že nám to nejde, máme z toho nepříjemný pocit selhání."
Anglický pracovní název Until We Leave byl hotový jako první. „Vyvolává to nějaké otázky - until we leave what? We? Who? Where? Co opouštíme? Kam jdeme?... Jako scenáristce mi to pomáhá odpovídat si na otázky."
Český název Odliv přišel později - a líbí se jim na něm jeho dvojznačnost. „Odliv zní krásně a zároveň znamená to, že něco odchází, nějakou konečnost věcí. Ale zároveň zase další věci připlynou. Je to metafora toho, že něco odchází, ale to zase přináší něco jiného, možná i lepšího."
Na otázku, čeho se při psaní scénáře bojí nejvíc, zaznělo bez váhání: „Že budu mít problém zachytit, co chci říct. Nechci přepsat realitu toho, co se stalo, ale jádro těch věcí musí zůstat stejné. Moje největší obava je, že se mi nepodaří přenést diváka do dění s námi."
Aby ochránila lidi, kteří příběh reálně inspirovali, autorka přeskládala jednotlivé osudy mezi postavy. „Udělala jsem to tak, aby se ty holky, které to inspirovaly, moc nepoznaly. Moje postava je vdaná a řeší podobný kór, jaký řeším já, akorát okolnosti jejího života jsou trochu jiné." Když scénář dala přečíst kamarádkám, které se staly předlohou, výsledek ji překvapil: „Některé mi řekly - počkej, tohle jsem přece já. A pak četly dál a najednou - nebo počkej, možná to jsem já. To bylo vtipné, že se nakonec ztotožnily s několika postavami najednou."
V rozhovoru padla i otázka žánru - jestli je Odliv spíš artový, nebo komerční film. Shoda zní, že by měl být přístupný co nejširšímu publiku, i s artovějším jazykem u konkrétních postav, s přirovnáním k filmu Hranice lásky. „Přijde mi důležité, aby byl přístupný pro co nejvíc diváků, protože si myslím, že se s ním budou hodně ztotožňovat - možná i víc, než by sami chtěli. Ale bude tam i spousta humoru."
A co by si obě přály, aby si diváci z kina odnesli? „Aby je to zasáhlo, ať už v jakémkoli slova smyslu - ať je to i rozloží na kousky. Nejhorší, co se filmu může stát, je, že z něj odejdete a za hodinu si nepamatujete, o čem byl."
Zkušenost z KVIFF Talents měla i osobní rozměr - festival se dal poprvé zažít jinak než z pozice herečky. „Nebylo to vždycky komfortní, protože jako herečka jsem se v tom hierarchickém rozdělení cítila trochu nepříjemně. Tady jsem poprvé necítila, že musím někomu něco dokazovat." Ocenění projektu přineslo naději, že téma, které řeší - ženský svět kolem třicítky - někoho zajímá. „Najednou máte pocit, že it's happening. Je to potvrzení, že film je asi důležitý a že by o to téma mohl být zájem."
Lucia teď odjíždí na Slovensko psát první verzi scénáře. Na dosavadní by případně ještě chtěla dopracovat citlivost k reálným postavám a jejich rodinám - jinak je s jeho současnou podobou spokojená. Tereza mezitím řeší hledání zahraničního koprodukčního partnera a financování, což může být „dlouhá cesta" - zvlášť s ohledem na citlivost tématu, protože jde o příběh inspirovaný skutečnými událostmi.
