Od Wellese k Lynchovi: Kafkův filmový jazyk a Franz v Torontu v exkluzivní reportáži

Letos je TIFF pro mě především ve znamení filmu Franz od Agnieszky Holland, který tam má svou světovou premiéru, a tak přemýšlím, jaký já jsem vlastně fanoušek, čtenář či divák Kafky. V uších mi rezonuje album Kafka Bandu a chvílemi mám pocit, že už je to tak dávno, a přitom jakoby včera, kdy jsem se tomuto autorovi věnoval. Nakonec si ale stejně uvědomím, že jsem ho vlastně nikdy neopustil.

Přemýšlím, co ve mne nyní bude vzbuzovat zájem více: jestli to, jak budu po mnoha letech vnímat jeho knihy a co budu při jejich čtení opět pociťovat a zda bude i nyní na mne působit to, čím Kafka stále rezonuje i u jiných lidi. Přeci se jenom věnoval univerzálním tématům: strachu, samotě, hledání smyslu, hledání štěstí, melancholii, obavám z nepochopení ve světě, který se může zdát čím dál víc nejasný a složitý, nebo už mě dnes možná jen láká on samotný a chci především přemýšlet nad tím, kdo byl on sám.

Vracím se v myšlenkách k době, kdy v mé četbě a výběru literatury byla tato témata zásadní, od doby čtení mého oblíbeného Egona Hostovského až do současnosti, kdy na ně pořád narážím jako například při Vegetariánce od Han Kang, ve které jsem opět silně cítil motiv metamorfózy, odcizení, izolace, atmosféru absurdit a hlavně úzkosti.

Zůstanu ale hlavně u filmů, tam je totiž možné nalézt nespočet tvůrců, které Franz Kafka určitě inspiroval a které i mě osobně ovlivňovali na filmové škole. Nakonec i hlavním tématem mé cesty je film a filmový festival v Torontu.

Témata absurdity, odcizení, byrokratického labyrintu a existenciální úzkosti se do kinematografie promítala vždy, ale nemyslím, že existuje úplně jednoznačný Kafkou „nejvíce ovlivněný“ režisér, ale několik jmen mých velmi oblíbených režisérů v hlavě mám a s Kafkou určitě souvisí. Jsou to Orson Welles a David Lynch.

Welles dokonce přímo zfilmoval Kafkův Proces (1962). Sám tvrdil, že je to jeho nejlepší film, a i když se od románu v mnohém odchyluje, estetika filmu i atmosféra je ale výrazně kafkovská. David Lynch není žádným „adaptátorem Kafky“, ale jeho filmy (Eraserhead, Blue Velvet, Mulholland Drive, Inland Empire) mají silně kafkovský charakter: tíseň, dezorientace, absurdní logika útlaku, surrealistické prvky. A pokud si pamatuji dobře, tak sám Lynch přiznal, že na něj Kafka měl zásadní vliv.

Lynch nikdy neadaptoval Kafku přímo, ale vytvořil filmový jazyk, který dokáže vyvolat úplně stejný pocit a to ten, že svět je absurdní, hrozivý a nepochopitelný, a člověk je v něm bezmocně uvězněn. 
Dá se říct, že Lynch a Kafka „mluví stejným jazykem“, jen v různých médiích – Kafka v literatuře, Lynch ve filmu.
Bezesporu existuje další možný výčet režisérů, pravděpodobně bych ani neměl opomenout jména režisérů jako je Michael Haneke nebo Rudolf Noelte, ale tomu se tady do detailu věnovat ani nechci.

Nechodím primárně na film abych pochopil jen jeho tvůrce, ale abych tam našel především něco pro sebe, třeba nějakou paralelu, třeba nějakou odpověď na kladené otázky či pocity, které se mi neustále honí hlavou a nejsem schopen je nikdy vypnout. U biografických snímků to tak asi jednoznačné není. Chodím na ně často abych se také něco dozvěděl a dovzdělal. 

Film Franz od Agnieszka Holland, který měl svou světovou premiéru v sekci Special Presentation, byl pro mě nakonec experimentální biografický snímek o Franzu Kafkovi. Scénář Agnieszka napsala společně s Markem Epsteinem, hlavní roli Franze ztvárnil Idan Weiss. Film sleduje Kafkův život od dospívání až po jeho předčasnou smrt v roce 1924 a nabízí kaleidoskopický přístup k jeho myšlení a osobnosti. Lze v něm nalézt časté skoky v čase, které mísí fantazii, paměť a realitu, a to vše prostřednictvím nelineárního vyprávění. Využívá pop-up scén z dnešní Prahy a poukazuje na českou komerci kolem Kafky. Tyto momenty působí často ironicky a směšně, a to může být nakonec i pro některé diváky velmi rušivé.

Jako divák jsem ale především sledoval Kafku jako člověka hledajícího únik v tichu a humoru a musím se přiznat, že humor ovládl často i mě a celkový dojem z filmu jsem tak měl velmi dobrý. Herecké výkony se mi moc líbily a užíval jsem si je především u otce Franze, kterého ztvárnil Peter Kurth, kterého znám už z filmu Schmitke a za který získal ocenění na Cenách české filmové kritiky. Osobně si myslím, že celé herecké obsazení filmu bylo velmi dobré, a tak nezbývá nic jiného než složit poklonu. 

Určitě je to film, který stojí za zhlédnutí v kině a už se těším na jeho další promítání. Tentokrát to bude na festivalu v San Sebastianu a jsem hrozně zvědavý na tamní diváky…ti v Torontu na mě byli takoví příliš „chladní“ 