Diváci jsou v sálu Vzletu usazeni na tribuně a na osmnáct mladých tvůrců a ústředních představitelů zároveň koukají i z předních řad spíše svrchu. Ještě než představení vypukne, má tak obecenstvo pocit, že se nejedná o zcela běžné divadlo, což jen umocňuje atmosféru celých zhruba osmdesáti minut. Scénář inscenace, který tvořilo kolektivně všech osmnáct osobností ve věku 16 až 21 let, je sledem spíše více než méně funkčních nápadů. Ty drží pohromadě především minimalistická leč nápaditá scénická řešení a fakt, že se jedná do určité míry o variace na stejné téma.
Osmnáct mladých lidí hledá ve Vzletu cestu K sobě a ještě dál
Představení K Sobě je mozaikou nápadů, myšlenek a pocitů mladých lidí, kteří se na jevišti vršovického kulturního centra Vzlet snaží ukázat, „jak říkat dost“ a co se děje „když si dovolíme mít se rádi“. Nenechte se vylekat tímto popisem připomínajícím generickou anotaci edukativního programu ze střední školy. Ačkoli i středoškolští metodici prevence by vám stejně jako autoři tohoto pozoruhodného divadelního počinu slibovali, že když na něj dorazíte, bude vám líp. Představení K sobě není tak úplně mozaika, spíše se v něm ukazuje, jak říkat otázky a co se děje, když se snažíme mít se rádi. Líp vám ale po jeho zhlédnutí bude.
Představení K Sobě je mozaikou nápadů, myšlenek a pocitů mladých lidí, kteří se na jevišti vršovického kulturního centra Vzlet snaží ukázat, „jak říkat dost“ a co se děje „když si dovolíme mít se rádi“. Nenechte se vylekat tímto popisem připomínajícím generickou anotaci edukativního programu ze střední školy. Ačkoli i středoškolští metodici prevence by vám stejně jako autoři tohoto pozoruhodného divadelního počinu slibovali, že když na něj dorazíte, bude vám líp. Představení K sobě není tak úplně mozaika, spíše se v něm ukazuje, jak říkat otázky a co se děje, když se snažíme mít se rádi. Líp vám ale po jeho zhlédnutí bude.
Současná mladá generace je více než jakákoli před ní závislá na názorech ostatních. Mladé lidi dnešní doby formuje to, co si o nich mysleli vlastní rodiče, než se narodili. Záleží jim na tom, jak je vnímají jejich přátelé i zcela cizí lidi a taky na tom, jak je jednou budou vnímat vlastní děti a co si o sobě budou myslet oni sami. Jsou ochotni se kvůli tomu přetvařovat a trápit, ale taky překonávat. Od světa kolem sebe do velké míry definují vlastní hodnotu, a tak je snad jedině logické, že na něj mají tolik otázek.
Protagonisté K sobě se na kruhu modrého plátna uprostřed hlediště mění pomocí chytře využité technologie i pozoruhodných vlastních schopností tu ve draky, tu v koně, tu v obrazy a taky v zábavné i smutné vzpomínky na sebe sama. Zpívají a křičí na sebe a pošťuchují a podporují se a k nám, divákům, pronáší především své dotazy. Ty se pohybují na spektru od vtipných naivně prostých otázek po banálně pokládané existenciální úvahy a vyznačují se tak, stejně jako ostatní prvky představení, určitou mírou nesourodosti. Právě ta, stejně jako absence výraznější pointy nebo gradace, je ale klíčová pro autenticitu, která z K sobě dělá příjemný zážitek.
Nabízela by se možná otázka, jestli je přímočarost, s jakou je celé téma uchopeno, čerstvou perspektivou, která se obejde bez metafor a ambivalentních náznaků, nebo jestli se tvůrci o nic složitějšího zkrátka raději nepokouší. Nemělo by ale smysl si ji pokládat. Na podobné úvahy bude jednou, v jiném věkovém rozmezí, spousta času. K sobě vám beztak nabídne dostatek otázek, na které, pokud se dají najít, existují důležitější odpovědi. Například: Budu jednou schopen mít své děti prostě jenom rád? Budu jednou vůbec vědět, že to, co dělám, je správně? A až zestárnu, budu mít ošklivé zuby?
Napsala: Bety Olšovská
