Ovidiovy Proměny na jevišti: SKUTR přivádí 2000 let staré mýty do 21. století

Co jsou vlastně Proměny?

Ve 2. roce n. l. udělal římský básník Publius Ovidius Naso něco mimořádného: shromáždil klíčová mytologická vyprávění pozvolna končící antické epochy a seřadil je do jednoho chronologického celku. Od pohanské verze stvoření světa přes souboj Titánů až po osudy bohů, polobohů a smrtelníků - to vše spojuje jeden společný motiv: proměna. Příběhy Filémóna a Baucis, Ariadny a Théséa, Hélia a Faëthóna nebo Orfea a Eurydiky tak tvoří kulturní základ toho, čemu dnes říkáme západní civilizace.

O čem jsou jejich Proměny?

Z patnácti Ovidiových sbírek si vybrali vlastní výběr příběhů a vystavěli kolem nich jasný dramatický oblouk. Lukáš Trpišovský popisuje základní rámec: „Udělali jsme si rámec o stvoření světa, který se napoprvé nepovedl. Dva přeživší lidé po potopě, muž a žena, dostanou příležitost stvořit nový svět. Dělají to s nadějí, že ten svět bude lepší, ale postupně se přes jednotlivé příběhy lidstvo samo vyšachuje a z nejrůznějších důvodů se promění v předměty, stromy, řeky, rostliny a zvířata. Na konci stojí zase ti dva lidé a říkají si ‚tak v tomhle světě žít nechceme a máme jenom přání, abychom zemřeli společně, abychom nepřežili toho druhého' a promění se ve dva stromy. Zůstane jenom krajina a otázka člověka a lidstva je vyřešena."

Starý text, současné otázky

Bylo by chybou myslet si, že jde o zaprášenou školní látku. Lukáš Trpišovský upozorňuje: „U Ovidia se člověk dočte třeba v závěrečných kapitolách vycházejících z Pythagorovy filozofie o tom, že duše se stěhují a my se transformujeme do různých předmětů nebo věcí. A jeden z důsledků toho je výzva ‚nejezte maso'." A dodává s odkazem na současnost: „Těch pár veršů o tom ‚nejíst maso' jsem se snažil do naší inscenace dostat, stejně jako hlášku, která se ukázala jako nejpoužívanější fráze minulého roku, a to ‚six seven'. Proměny nejsou zaprášené a my se funkčně snažíme je nedělat zaprášené." Martin Kukučka k tomu přidává trefnou pointu: „Lukáš mluví o tom, jak je to současný text. Já bych spíš řekl, jak moc jsme se my nezměnili."

Jak se píše scénář podle básní bez dialogů?

Jednou z největších výzev bylo převést epické básně - tedy texty bez jediného dialogu - do jevištní podoby. Lukáš Trpišovský popisuje svůj proces: „Nejtěžší pro mě bylo asi to, že v té knížce nejsou žádné dialogy, nic, co by se dalo přímo vytrhnout. To znamenalo, že některé příběhy jsem musel rozvést nad rámec samotného Ovidia. Navíc Ovidiovy verše jsou silné a krásné, ale abychom si je užili, je občas potřeba si od nich taky odpočinout. Některé příběhy jsem převedl do prózy nebo normálních dialogů, takže ten text je taková koláž."

Martin Kukučka pak prozrazuje, co situaci urychlilo: „Možná kdyby do inscenace nenastoupil František Němec, tak by se Lukáš tolik netrápil tím, že to musí rychle napsat. Takhle pochopil, že ho s tím scénářem bude pan Němec konfrontovat, a tak to potřeboval udělat co nejlíp, počítal každou slabiku rytmu, aby mu vycházely verše."

Co říkají herci?

Obsazení inscenace tvoří výrazná jména české činohry. Radúz Mácha, který ztvárňuje Théséa a Orfea, přiznává vlastní proměnu: „Tahle povinná školní látka mě dříve nijak zvlášť nepřitahovala. Ale! Objevil jsem v nich tolik společného s námi, tolik zajímavých osudů, tolik fascinujících zvratů, tolik krutosti, touhy a především lásky. Takže jsem vlastně zažil takovou vlastní proměnu."

Zdeněk Piškula, který hraje Apollóna, volí pragmatický přístup: „Snažím se nehledět na to, že děláme 2000 let starý text. Přistupuju k němu v kontextu dnešní doby, jinak by pro mě ani nemělo smysl takhle starý text inscenovat."

Jindřiška Dudziaková, jež představuje Dianu i Ífis, nachází v textu silně rezonující témata: „Příběh Ífis, dívky proměněné v chlapce, si mě získal čistou a neuvěřitelně silnou touhou po lásce a přijetí. Přála bych si, aby se toho přijetí dostalo všem, kteří po něm touží."

Tým za inscenací

Inscenace vznikla za překladu Ivana Bureše. Scénář a režii má na starosti tandem SKUTR, dramaturgie se ujali Ilona Smejkalová a Róbert Štefančík, scénu navrhl Jakub Kopecký, kostýmy Simona Rybáková, hudbu složili Matěj Kroupa a Petr Kaláb, choreografii připravil Jan Kodet a světelný design zajistili Jan Dörner, Jakub Kopecký a SKUTR. Partnerem inscenace je Mecenášský klub Národního divadla.