🎬 O roli Miloše Formana
Patriku, co pro tebe osobně znamená jméno Miloš Forman? A jak ses cítil, když přišla nabídka tuhle ikonu ztvárnit?
Miloš Forman je pro mě obrovská osobnost nejen českého filmu, ale české kultury. Taky pro mě znamená nepředstavitelnou výzvu. Když jsem dostal nabídku ho ztvárnit na Letní scéně Musea Kampa, tak to byla pro mě nesmírná čest a krásná možnost se zkusit vypořádat s takhle velkou osobností. Neváhal jsem ani vteřinu, protože to mám rád. Mám rád to jemné svědění v podbřišku, kdy je člověk nervózní a neví, jak to dopadne.
Říkal jsi, že tě okouzlila věta „Aspoň jsem to zkusil“. V čem tě ta myšlenka inspiruje v tvé herecké kariéře nebo v životě?
Ano, tahle věta mě inspiruje hodně, osvobozuje mě, zbavuje mě nějakých brzd, předsudků, zbytečných obav dopředu. Prostě člověk nehodnotí, ale jde do toho, protože si vždycky může říct, že to aspoň zkusil, a to je strašně důležitý. A když náhodou zapomenu, tak mě to pak mrzí a řeknu si, sakra, proč jsem si na tuhle větu nevzpomněl, byl bych daleko svobodnější, ať už se to týká života, nebo práce.
Jaké je ponořit se do života režiséra, který si prošel totalitou, emigrací i hollywoodskou slávou? Hledáš v jeho příběhu paralely se současností?
Ano, už jenom tím, čím vším si prošel, to jsou ty vnější vlivy, myslím ty režimy, tak je to samozřejmě strašně pestrý, ale neméně pestrý je jeho osobní život. Ten mě fascinoval moc, protože když se to skloubí dohromady, tak můžeme vidět, jak Miloš Forman reaguje na vzniklá omezení, nesvobodu, nespravedlnosti, tragédie, které se mu v životě děly. Taky mě bavilo hledat most mezi tím, co se mu stalo v mládí, a tím, jak se pak choval v dospělosti, kdy už byl obrovská star. Došel jsem k závěru, že tak jako za mlada nejradši koukal na holky a na fotbal, tak ve stáří nejradši koukal na holky a na fotbal. A to je podle mě síla té osobnosti, že ani 72 Oscarů s ním moc nehnulo, to se mi líbí. Prostě věřím tomu, že tak jako bych s ním mohl jít na pivo v Čáslavi, tak bych s ním mohl jít na pivo v New-Yorku a byl by to pořád jeden a ten samý Miloš Forman.
Forman měl velmi specifický přístup k umění i k lidem – dá se podle tebe „naučit“ Forman, nebo je potřeba ho spíš cítit?
Já si myslím, že kdo nemá v sobě zakořeněné hodnoty a povahové rysy Miloše Formana, tak těžko může v životě reagovat na vzniklé situace tak jako on. To je právě nějaká přirozenost, která je absolutně čistá v jeho povaze. I když se nám třeba některá rozhodnutí nemusejí líbit, prostě on to tak měl a řídil se tím, což je taky velmi inspirující, protože ne vždy se člověku povede chovat podle toho, jak to cítí a jak to chce. Mnohdy dělá ústupky a mnohdy dojde k nějakým kompromisům. Myslím, že pan Forman se takovým řešením vyhýbal, a to na něm bylo kouzelné. To se, podle mě, nedá naučit, to člověk prostě musí mít v sobě.
🎭 O práci na inscenaci
Jak probíhala příprava na roli – kromě zhlédnutí filmů Formana ses zmiňoval i o rozhovorech s lidmi, kteří ho znali. Překvapilo tě na něm něco, co bys nečekal?
No mě na rozhovorech s lidmi, kteří ho znali, překvapilo, že každý říkal trošičku něco jiného. Víte, každý měl svůj zážitek s panem Formanem a každý někde v podvědomí, nebo nevyřknul to nikdo, ale měl pocit, že Miloš Forman byl jeho nejlepší kamarád. A to je taky síla té osobnosti, on dokázal, že si ho lidé pamatují tak, jak ho oni poznali, ale mnohdy to, jak ho poznal jeden, vůbec nesouznělo s tím, jak ho poznal ten druhý. To považuju taky za úžasné a v něčem osvobozující, protože absolutně odpadá taková ta věc, kdy člověk se prostě nemůže zalíbit všem, a na tomto příkladu mu to dojde, protože prostě to, jaký byl Miloš Forman, opravdu musí mít nějaké tajemství. To nemůže být jen geometricky popsaná povaha a osobnost. To musí být velký muž s velkým tajemstvím.
Máš nějaký oblíbený Formanův film, ke kterému se pravidelně vracíš? A proč právě ten?
Rozhodně je to Přelet nad kukaččím hnízdem a taky Vlasy, protože mám rád hippie éru, mám rád svobodu, která z toho čiší, ale musím říct, že svoboda je takový provaz, který cítím u mnoha jeho filmů. I ten Přelet je o svobodě člověka, jedince, který se snaží vymanit z nějakého systému. Vracím se k těmhle dvěma filmům. Přelet nad kukaččím hnízdem je těžší, ale je nádhernej v prostotě, v opravdovosti a samozřejmě v těch výkonech všech zúčastněných. Vlasy jsou úžasná podívaná i s těma písničkama, já si to někdy pouštím i v autě, protože to do mě naleje úplně jinou energii, se kterou se ten den tak nějak dobře tráví.
Představení kombinuje herectví s projekcemi, hudbou, obrazovkami – je to spíš výzva, nebo si na takový „multitasking“ na jevišti už zvykáš?
Je to boží! Prostě čím víc bariér, čím víc LED obrazovek, čím víc věcí, to jsou takové překážečky, které mám strašně rád, protože to dělají zábavný, pestrý, fungování na jevišti je tím ozvláštněný. Pro mě je to velká výzva držet a táhnout příběh pana Formana dál a nenechat se zviklat choreografií ani LED obrazovkou, ale mít v sobě pořád ten tah na branku. Takže to je super, to jsou všechno skvělý věci, který můžou divákovi i mně jako herci hodně zpestřit zážitek.
Letní představení probíhá o prázdninách. Nevadí ti, že částečně obětuješ léto? Nebo to vnímáš jako součást profese?
Samozřejmě to vnímám jako součást profese, ale nádhernou součást. Je to dětský tábor, který tady na Kampě zažíváme, a já se už od ledna nemůžu dočkat. Takže mně to nevadí, jsou to nádherné večery na magické Kampě a myslím si, že to takhle působí i na diváky. Má to tady neuvěřitelný genius loci. A myslím, že tenhle jedinečný pocit dělají i všichni lidé, kteří představení tvoří – na jevišti i mimo jeviště.
Co bys poradil mladým lidem, kteří se chtějí věnovat herectví, ale mají pochybnosti, jestli na to mají?
Hlavně to musí zkusit, protože jinak si nemůžou říct, že to aspoň zkusili!
Kdyby ses mohl setkat s Milošem Formanem osobně, co bys mu chtěl říct nebo na co by ses ho zeptal?
Moc rád bych s ním šel na pivo. Sedět tam, bojím se, že ve své stydlivé povaze bych na něj jenom koukal a vypili bychom jedno dvě tři piva v tichosti, já bych byl fascinovanej a jenom bych se usmíval do pivní pěny. Pak bych se třeba osmělil a zeptal se ho, jak se má, jak se měl a jak mu je a doufal bych, že postupně se rozhovořím a začnu se ho ptát. Na nic intimního, to bych si asi nedovolil, ale třeba by se ten hovor k tomu stočil – od fotbalu. Třeba bych v to nějak vzadu v hlavě doufal.
💬 Závěrečná otázka:
Forman o umění říkal, že musí být pravdivé, jinak je zbytečné. Souhlasíš? A co to pro tebe znamená na jevišti?
Ano, myslím, že umění musí být pravdivé, s tím naprosto souhlasím. Otázka je, co to je, protože divadelní pravda může být samozřejmě úplně jiná, než je realita všedního života. V divadelní pravdě si můžeme dovolit spoustu věcí, spoustu zkratek, spoustu stylizace, spoustu světýlek, blikátek, písniček, choreografií… všechno si můžeme dovolit, když je to pravda. A to, co to je, je, že člověk dokáže v jakékoliv formě divadelního představení autenticky předat příběh nebo povahu nebo nějakou myšlenku té inscenace. To je ta pravda. Trošku neskromně si troufám tvrdit, že se nám to v inscenaci Forman na Letní scéně Musea Kampa povedlo.
