Poslední premiéra na Nové scéně před její rekonstrukcí: Privatizace

Jeden z velkých osudů kuponové privatizace končí tragickou havárií. V době nejsilnějšího lockdownu během luxusní dovolené daleko od civilizace na vrcholu ledovce umírá miliardář, jehož do zřícené helikoptéry přivedl astronomický úspěch prožitý v devadesátých letech. Jeho život končí v absolutním tichu a izolaci, do které se tak dlouho snažil skrývat před zraky veřejnosti. Jak to, že po desetiletích nevyžádané mediální pozornosti, po salvě dotazů, „jak vůbec bylo možné získat takové bohatství a jak se s ním žije,“ ho ve chvíli smrti nikdo neslyší…

Nová inscenace se zaměřuje na klíčový moment českých dějin – kuponovou privatizaci. Tvůrci, Petr Erbes a Boris Jedinák, zkoumají její dopady na socio-ekonomickou a politickou sféru, stejně jako na životy jednotlivců. Hlavní postavou je kontroverzní podnikatel Petr Kellner, jehož příběh slouží jako metafora pro transformaci společnosti. Inscenace kombinuje dokumentární i fikční prvky, vychází z rozhovorů a vzpomínek lidí z Kellnerova okolí. Tvůrci se zabývají tématy moci, samoty, nástupnictví a osobních hranic. Představení obsahuje literární odkazy na Aristotela, Danta či Darwina, čímž propojuje minulost se současností. Kellnerova postava v inscenaci symbolizuje i osamělost člověka na vrcholu moci a problematiku vnímání kapitalismu.

Co bylo prvním impulsem ke vzniku inscenace Privatizace?

Boris: Kolem tématu jsme kroužili delší dobu, „privatizace“ nás vlastně provází už několik sezon. I v předchozích projektech jsme na ni tak trochu naráželi. Když jsme v roce 2019 dělali v rámci třicátého výročí listopadové revoluce koprodukční projekt Činohry ND, Vosto5 a 8lidí Sametová simulace, naše část projektu se odehrávala ve Federálním shromáždění, mapovala přerod socialistického státu ve stát demokratický. Už tehdy nás lákalo přemýšlet v rámci divadelního námětu o devadesátých letech a transformačních změnách, které je provázely. A pak jsme se tohoto období dotkli i při zkoušení inscenace Discoland v Divadle Na zábradlí, když jsme zkoumali historii jednoho z prvních diskotékových klubů v Praze, spojeného s osudem jeho majitele Ivana Jonáka. Ale nikdy jsme se neodhodlali věnovat se tématu privatizace naplno. I teď, při zkoušení inscenace, která se Privatizace dokonce jmenuje, jsme se nakonec rozhodli pro zúžení, jisté zacílení, které bylo nezbytné. Jde o širokou a divokou řeku, ve které je jednoduché se utopit.

Epocha devadesátek vás primárně láká, protože jste ji nezažili?

Petr: Jako malé dítě ve školce jsem ji zažil. A primárně mě začátek devadesátek zajímá i proto, že právě v téhle době se nastavily struktury moci, konkrétní rámce, ve kterých dnes žijeme. Podoba současné společnosti, a to, jak je nastavena demokracie v České republice, má silný vztah k procesu, jak devadesátky proběhly. Čím více se zabýváme tématem privatizace, tím více mi dochází, že má smysl hledat spojnice mezi končícími osmdesátkami a ranými devadesátkami; zkoumat, jak transformace probíhala, z jakého podhoubí vycházela. Zajímá mě, v jakém stavu je česká společnost dnes a proč vypadá zrovna takto. Mám pocit, že existují postupy, z dnešního pohledu možná téměř neviditelné, které lze skrze devadesátá léta nahlédnout ostřeji. A to nejen ve vysoké politice, ale i v každodenním životě.

Jenže právě devadesátá léta vnímají lidé zcela rozdílnou optikou. Když jste si téma rešeršovali a dělali rozhovory s pamětníky, posunul se i váš názor? Respektive – změnil se?

Boris: Jedna věc mě na období první poloviny devadesátých let fascinuje – v jaké míře jde o proces nastavený velmi úzkou skupinou odborníků a jakým způsobem se ho podařilo nakonec zrealizovat. Zároveň mám pocit, že jsme se docela rychle z rešerší, které se vázaly k privatizaci obecně a devadesátým létům, rozhodli zacílit na osobnost Petra Kellnera, na jeho kariéru byznysmena, na to, co pro nás jako nejbohatší Čech znamenal a dodnes znamená. Vlastně se mi v tento moment o tématu těžko přemýšlí bez souvislosti s Petrem Kellnerem.

A čím vás ve finále zaujal právě Petr Kellner? Proč jste se rozhodli příběh privatizace vyprávět právě skrze jeho osobu?

Petr: V tom je obrovský paradox, který jsem si sám pro sebe pojmenoval – na začátku jsem zrod privatizace vnímal spíš jako okamžik, kdy se každý z občanů nějakým způsobem aktivizoval a začal se sám – jen ze své iniciativy – podílet na podnikání. Což je i typická klausovská teze, že teprve s trhem vzniká demokracie: lidé dostanou možnost zodpovídat se za své činy, což se projeví jak v ekonomické, tak ale i v širší společenské rovině. Jenže do procesu privatizace, který nabádá – pojďte být draví, pojďte být zodpovědní sami za sebe – najednou vstoupí privatizační fondy, které tvrdí něco jiného: „nebojte se, nemusíte být draví, my to uděláme a vyřešíme za vás. Nabídneme vám bezpečí, stabilitu.“ Tedy vše, co odporuje pocitu, že bych měl aktivně jednat a rozumět pochodům kolem sebe. A tady vlastně vzniká fenomén Petra Kellnera a jeho byznysu. Navíc kuponová privatizace by bez vzniku investičních fondů možná proběhla úplně jinak, protože zájem o ni nebyl ze začátku příliš velký. Možná bychom se Petrem Kellnerem ani nemuseli zabývat, kdyby v české nátuře nebylo zafixováno neriskovat, volit bezpečnou cestu a čekat, že to někdo udělá za nás. Vedle toho Petr Kellner je jednoznačným vítězem privatizace, což z něj udělalo jednoho z nejvlivnějších lidé v této zemi, tak to je samozřejmě také důvod. 

Boris: Myslím, že se ke Kellnerovi nevztahujeme primárně skrze otázku peněz. Nejzajímavější situace, které na zkouškách vznikají, se netýkají ani tak finanční situace Petra Kellnera, jako spíš jeho sociálních potřeb a našich vlastních představ o životě miliardáře – jaké je to čelit tak velké mediální pozornosti a přitom zůstávat neviditelným? Jaké úsilí ho stálo chránit svou rodinu? Zajímá nás spíše jeho sociální a kulturní kapitál, ne ten finanční. Protože témata, která se dotýkají sociálního a kulturního kapitálu, dokážeme v tvůrčím i hereckém týmu mnohem lépe pochopit a prožít. Je to vlastně naše průnikové téma s Petrem Kellnerem, protože i herci sami, kteří vstupují do rolí jeho rodiny a jeho blízkých, jsou vidět ve veřejném prostoru i mimo své herecké úlohy, tedy tehdy, kdy často být vidět nechtějí.

(Rozhovor s P. Erbesem a B. Jedinákem vedla Ilona Smejkalová a celý je otištěn v programu k inscenaci.)