Pravda, odvaha, absurdita? VERNISÁŽ Václava Havla na DAMU

Od normalizační společnosti k dnešní

Jednoaktová hra Vernisáž (1975) patří mezi takzvané vaňkovky, jednoaktové hry Václava Havla, které spojuje postava Ferdinanda Vaňka, Havlova alter ega. Vernisáž není spojena jen s autorem, ale i s dobou, ve které vznikla. Text zachycuje vyprázdněné hodnoty tehdejší normalizační společnosti a přímo odkazuje na dobové reálie. I přesto v něm ale  studenti nachází aktuálnost: “Všichni potřebujeme uznání, že náš život za něco stojí, že my sami za něco stojíme. V době sociálních sítí je tlak na sebeprezentaci a na vytváření obrazu o nás samých enormní. Většina z nás asi zažila ten pocit, že když nesdílíme - nejsme,” říká režisérka Marie Bösová. 

Majitelé pravdy 

Ve Vernisáži se setkáváme s postavami Věry a Michala, manželského páru, který má vše, co si je možné přát: kvartýr s ksichtem, v něm chytré dítě, rodinné zázemí a pohodu. Aby se pochlubili nově zařízeným bytem a svým konformním, zdánlivě bezchybným životem, pozvou si k sobě na návštěvu zakázaného spisovatele Bedřicha, kterého na oplátku mohou vytáhnout z životního marasmu, ve kterém se ocitl. Toho ztvárnil student dramaturgie Šimon Lorko, který o něm říká: 

“Bedřich je tichý, nekonfliktný, vcelku zakríknutý, ale takisto pozoruhodne trpezlivý muž, ktorý v našej inscenácii pochádza zo Slovenska najkrajšej krajiny v Európe. Myslím, že okrem latentného pražsko-českého poúčania, ktoré zvykneme počúvať, Bedřichova postava a prítomnosť otvára aj tému nejakého pocitu nezapadania alebo nedostatočnosti, ktorý môže dnešná spoločnosť v človeku vyvolávať, keďže mnoho ľudí sa dnes neustále prezentuje svojim dokonalým životom. Neštudujem herectvo, ale rolu som si vyžiadal z dôvodu, že mojím hereckým vzorom je Dagmar Havlová a chcel som sa k nej aspoň takýmto spôsobom priblížiť.”

Manželský pár, Věru a Michala přibližuje režisérka: “v našem zpracování jsou to typičtí až stereotypní představitelé muže a ženy, s typickými vlastnostmi a rolemi, které jim bývají v “tradičním” pohledu na svět přisuzovány.” To, jak se mladým hercům s odlišnou životní zkušeností povedlo k postavám vztáhnout, pak popisuje představitel Michala Kryštof Kutílek slovy: “Michal byl a je nespoutaný majitel pravdy a okupant osobního prostoru. S věčně svěží Věrou po boku a tichým hostem na taburetu jsem během zkoušení objevil nejen žoviální lehkost Havlova textu, ale i mrazivou sondu do prázdného prostoru, který se ukrývá za vším tím nábytkem.” 

Věru popisuje její představitelka Veronika Kupková: “je skvělou manželkou, matkou i hospodyní. Vždy upravená, vždy pohotová, vždy připravená. S Michalem tvoří přímo ideální pár. Za touto fasádou se však skrývá zoufalství, frustrace a touha po úniku ze zlaté klece, kterou si pro sebe sama vytvořila. Žít ve lži je však mnohdy lehčí než čelit pravdě.”

Pocítění existenciální tísně

Vše působí jako běžná návštěva. Opakující se konverzační okruhy se však během jediného večera začnou cyklit a nabývat na intenzitě. Spolu s tím až do obludných rozměrů roste i dobrodiní, kterého se na Bedřichovi manželé začínají dopouštět. Návštěva se tak proměňuje v groteskní a absurdní zápas, na jehož konci Věra i Michal pocítí existenciální tíseň. “K tomuto vyznění nejvíce přispívá výrazná groteskní stylizace, kterou jsme zvolili. Chtěli jsme naplno využít mechaničnost a strojovost, která je přítomná už v textu a  podpořit ji jevištními prostředky. Proto se v naší Vernisáži tančí, záměrně strojově mění mizanscény a narušuje prostor diváka,” dodává režisérka. 

Mediální partner