Do Sallesova filmu vás neuvede obligátní „based on a true story“, není k tomu důvod. Na těsně únosné stopáži 173 minut předkládá brazilský režisérský matador příběh tak lidský, že až se vám v závěrečných titulcích dostane ujištění, že skutečně jde o adaptaci biografie, nebudete překvapeni ani šokováni. Jen vám znovu bude smutno. Navždy s vámi se neuchyluje k vyděračským taktikám emocionální horské dráhy. Pocitů ve vás vyvolá jen několik druhů, ale o to intenzivněji.
Proč by měl neúspěch Vln na Oscarech zůstat Navždy s vámi
Nejupřímnější, nejjednodušší, nejprostší hodnocení, jaké se o filmu Waletra Sallese dá napsat, je, že s vámi, diváky, zůstane možná opravdu navždy. Toto konstatování hraničí s patetickým klišé, ale letošní vítěz Oscara za nejlepší cizojazyčný film ho unese stejně jako jeho hrdinka Eunice Paiva život během vojenské diktatury v Brazílii 70. let.
Nejupřímnější, nejjednodušší, nejprostší hodnocení, jaké se o filmu Waletra Sallese dá napsat, je, že s vámi, diváky, zůstane možná opravdu navždy. Toto konstatování hraničí s patetickým klišé, ale letošní vítěz Oscara za nejlepší cizojazyčný film ho unese stejně jako jeho hrdinka Eunice Paiva život během vojenské diktatury v Brazílii 70. let.
Navždy s vámi je jednoduchý, prostý, upřímný film. Právě díky své civilnosti se zvládá vyhnout nástrahám a zkratkám, ke kterým se často uchylují záslužné, ale ne vždy záživné filmy vyprávějící silné historické příběhy.
Napsala: Bety Olšovská
Mistrnou práci tvůrců s emocemi ztělesňuje na plátně vynikající výkon Fernandy Torres, stálice brazilské kinematografie, která letos ziskem Zlatého globu navázala na cenu pro nejlepší herečku z festivalu Cannes. Tu obdržela v roce 1986, rok poté, co se do Brazílie po 22 letech vojenské diktatury vrátila demokracie.
Její ztvárnění právničky a aktivistky, manželky a matky je v Navždy s vámi nejsilnější právě ve své obyčejnosti. Hraje ženu, jejíhož manžela, bývalého poslance Rubense Paivu, jednoho dne roku 1971 odvedli vojáci k výslechu a ona ho už nikdy neviděla. Stává se hlavou pětičlenné rodiny a výbuchy emocí si nemůže dovolit. Nejpozději ve třetině snímku se tak odehraje nejvýraznější dějový zvrat. Žádný další nepřijde. Přesto nebudete moct od plátna odtrhnout pozornost. Murilo Hauser a Heitor Lorega napsali scénář o houževnatosti a odhodlání ženy, jejíž naděje na hollywoodsky šťastný konec se vytratila v polovině života. A napsali ho tak, že s ní rádi v sále prožijete ten zbytek až do konce závěrečných titulků.
„Najednou je zřejmé, proč měly Vlny Jiřího Mádla smůlu a nedostaly se do nejužšího výběru pěti snímků nominovaných na zahraničního Oscara,“ napsal v recenzi pro Aktuálně.cz Tomáš Stejskal v narážce na tematickou podobu obou filmů. Navždy s vámi by se tak v českých kinech možná mohlo svézt na „vlně“ veleúspěšného Mádlova filmu. Příběh novinářů z Československého rozhlasu a Prahy roku 1968 byl v tuzemské kinematografii příjemným a divácky úspěšným zjevem. Kombinací volnější historické inspirace a žánrového retra připomínal povedené hollywoodské Argo Bena Afflecka. Vlny bavily, napínaly a životy jejich, místy až akčních, hrdinů dynamicky gradovaly.
Pro vyprávění o brazilské rodině v Riu de Janeiru se paralely ve světě kinematografie hledají hůře. O to snazší je pomoct si tím skutečným. Není běžné, ztotožňovat se s historickými biografiemi, ale Sallesův film je běžný v tom nejlepším slova smyslu. Není nutné znát reálie Brazílie minulého století. Možná jste někdy ztratili s někým kontakt a pořádně nevěděli proč. Nebo jste vyrostli v početné rodině se vším, co to obnáší. Nebo víte, jak těžké je přestěhovat se z místa, kde jste strávili celý život. A že vyrovnat se se ztrátou blízkého člověka vyžaduje nejen 173 minut.
Navždy s vámi nenapíná a do závěrečné scény odehrávající se v roce 2014 graduje stejně nenápadně jako život sám. Toto tvrzení by mohlo být dalším klišé na závěr, kdyby nešlo o pravdivý příběh. /Viděno 29. 3. 2025 v kině Světozor./
