Ještě nedávno o ní věděl jen úzký okruh posluchačů, dnes už její sametový hlas a vintage estetika začínají oslovovat stále širší publikum. Se zpěvačkou a autorkou Terezií Annou Marií jsme si povídaly o prvních větších koncertech, o hledání vlastního hlasu, i o tom, jak se člověk naučí romantizovat svět kolem sebe.
Byl to krásný zážitek. Prvotní nervozita brzy opadla a moc jsem si to užila. Po vystoupení jsem byla dojatá. Jsem moc vděčná Janovi, že mě oslovil. Nejsem tak moc vyhraná, takže i on trochu riskoval, a právě jeho důvěry si vážím nejvíc. Stejně tak si vážím klavíristy Jana Uviry, který mě na plese doprovázel a je mi velkou oporou i při jiných vystoupeních.
Úplně první ne. Už jsem zažila pár podobných situací, ale tohle bylo přece jen něco jiného. Bylo to opravdu na úrovni a mnohem větší, k tomu se pak pochopitelně vážou větší očekávání.
Skládám asi deset let.
Málokdy. Vždycky jsem ale měla stejné oblíbence, inspirace. Od malička miluju klasickou hudbu. Tatínek mi ji pouštěl doma, máme spoustu CDček. Pak jsem objevila sedmdesátky, osmdesátky, Queen, Billy Joel. To bylo vždycky moje. A samozřejmě Lana Del Rey. Tu považuju za mistra v tom, co dělá. A pak staré české věci – Hegerka, Kubiška, Hapka, to mám zas od maminky.
To je vtipné, už jsem to párkrát slyšela. Není to účel, ale bude to tím vintage stylem. Těší mě to.
Vůbec ne, pro člověka je to přirozené. Svou inspirací se ani netajím. Kdyby mi někdo řekl, že v tom cítí něco z Hany Hegerové nebo Lany Del Rey, beru to jako kompliment.
To asi jo. Já jsem si dávala hodně na čas. Vždycky jsem byla spíš kreativní než performativní člověk. Seděla jsem osm hodin denně u klavíru a skládala si pro sebe. Dlouho mi trvalo nabrat sebevědomí.
Původně se mi můj hluboký hlas nelíbil, chtěla jsem andělský hlas. Věděla jsem, že chci být zpěvačka, ale ten vývoj šel pomalu. Než jsem si začala věřit, že můžu skládat, než jsem přešla do češtiny. Postupně jsem sbírala střípky, ze kterých vzešlo moje dnešní já. Až když jsem našla svůj styl hudby, ty vintage, melodické věci, a spíš abstraktní texty, tak jsem věděla, že do toho chci šlápnout naplno.
Vůbec ne, musela jsem si tím projít. A vlastně jsem ráda, že to trvalo tak dlouho. Dneska jsem si jistá tím, co dělám.
Určitě. Jsem celkem detailista. V hlavě mám svůj svět, každá píseň má pro mě i vizuální podobu. Vždycky vidím tu písničku jako celek, sebe vnímám jako vypravěče něčeho, co už v mé mysli existuje. Musím říct, že zatím mám krásné odezvy - takové, v jaké jsem doufala. Že ty lidi to cítí a chápou.
Spíš pocity. Možná bych to ani nenazvala tak, že si tu inspiraci beru. Nikdy si nesednu a nejdu cíleně tvořit něco konkrétního. Já vždycky říkám, že písnička je diktátor. Protlačí se za každou cenu a postupně se ti sama ukáže. Myslím, že když se tomu člověk fakt poddá, tak se skrze jakousi svobodu začne vybarvovat další kousek nitra, o kterém jsi nevěděla. Takže to, co mě inspirovalo většinou zjistím až poté, co píseň existuje. A to může být cokoli – fotka, jedna věta, vzpomínka...
Rozhodně. Když mám pocit, že něco tlačím silou, většinou to nefunguje. Ty nejlepší věci vznikly ve chvíli, kdy jsem se uvolnila a nechala píseň, ať se sama ukáže.
Myslím si, že mám trochu iracionální pohled na svět. Vždycky jsem byla snílek. Hodně lidí mi řeklo, že žiju v iluzích a sama sebe pak zklamávám. Myslím, že to u umělce není nic zvláštního. Já sebe vidím jako vypravěče příběhů, jejichž žánr je právě ten můj pohled na svět.
Maminka má knihkupectví, takže jsem vyrůstala na velkých dílech, třeba ruském romantismu. Evžen Oněgin je moje nejoblíbenější knížka. Myslím ty velké romantické příběhy, ale ne nutně šťastné. Romantika má mnoho podob. I melancholie je mi vlastní. Nejsem cynik a nechráním se před emocemi. Mně přijde nejlepší být ze života, včetně maličkostí, nadšená a prožívat naplno, i za cenu velkých zklamání.
Určitě. Ale zároveň si myslím, že hodně záleží na tom, jak se člověk dívá na svět. Já jsem spíš šťastný člověk. Mně přijde půvabná spousta věcí, a vědomě to v sobě podporuju. Většina pražáků třeba nemá ráda turisty, ale já mezi nimi chodím ráda, připadám si jak na dovolené. Když někdo něco kritizuje, tak se nejdřív zamyslím, než abych rovnou slepě souhlasila.
Možná jo. Člověk má skoro vždycky na výběr, když se rozhoduje, čemu bude věnovat větší pozornost. A mně je prostě vlastní soustředit se na věci, který mi dělají radost.
Asi nějaký pocit, emoci. Nepotřebuju, aby viděli to, co já. Ale představa, že se na chvíli zastavili, že si něco představili nebo že je to někam přeneslo, je krásná.
Absolutně. Školu dělám ze zvědavosti a z lásky ke vzdělání. Ale jinak nemám plán B.
Když něco tak moc miluješ, tak vlastně nemáš na výběr. Od čtrnácti jsem všem říkala, že budu zpěvačka. Nedala jsem na výběr ani sama sobě.
Jo, právě proto, že jsem si to nikdy neuměla představit jinak. Jsou chvíle, kdy mě to děsí. Skládání do šuplíku má taky něco do sebe. Ale hudbě podle mě nemůže nic konkurovat. A to je pro mě největší potvrzení, že jsem tam, kde mám být.
Napsala: Klára Rejlková
