ROZHOVOR: Režisérka Diana Fabiánová a její Hranice věrnosti

Ve filmu s nebývalou otevřeností zachycujete své vlastní manželství, do kterého před lety vstoupila nevěra a partnerská krize následně vyústila v otevřený vztah. Byl to od začátku záměr, namířit kameru na vlastní rodinu?

Původní myšlenka byla úplně jiná, náš příběh měl být jedním z mnoha. Jenže všechno změnil nedostatečný budget a další okolnosti, například fakt, že nám postupně odpadali respondenti, kteří přislíbili účast na natáčení, ale nakonec se zalekli toho, že publikum, veřejnost, bude posuzovat jejich kroky. Cesta, kterou jsme s producentkou filmu Hranice věrnosti Silvií Panákovou musely absolvovat k dokončení filmu, byla opravdu strastiplná. Výsledkem je tedy velmi komorní rodinný příběh, který jsme natáčeli přibližně 6 let v podstatě sami s manželem, který je profesí kameraman a zvukař. 

Nelitujete zpětně rozhodnutí naplno otevřít dveře do vašeho soukromí? 

Asi nelituji. Je mi jasné, že si lidé budou myslet své, ale to si myslí vždy. Je zbytečné kohokoliv přesvědčovat, ať si každý myslí, co chce.  Já jsem vlastně Hranice věrnosti dělala i se záměrem ukázat, že je v pořádku mít krize, zažít selhání. Žádný vztah není stále perfektní, ale i tak může stát za to, když tam je ten základ – láska, respekt. Protože lidé mají ve zvyku ukazovat stále jen to krásné, Instagram a Facebook jsou plné výseků reality, ze kterých se zdá, že všichni mají krásnější život než my. 

A přitom skutečnost je jiná…. 

Přesně tak. Když jsem si dělala rešerše v rámci příprav filmu, mluvila jsem se spoustou lidí, a čím horší byly jejich vztahy, tím víc dávali veřejně najevo opak. Až to bylo tak zjevné, že jsem se jich ptala, proč to dělají? A oni odpovídali, že jim ty palce nahoru, wow a lajky, které dostávají, pomáhají aspoň na chvilku zapomenout na krizi, kterou prožívají, a uvěřit iluzi o sobě samých. Právě proto jsem chtěla ukázat, že v každé rodině něco je, tak pojďme sdílet i ty těžké věci.

Takže když se ještě vrátím k vaší původní otázce – nelituji, že jsme zachytili realitu naší rodiny a sdílíme proces, kterým jsme procházeli. Naší rodině to velmi pomohlo, i s mou mámou jsme otevřely témata, která v sobě dusila desítky let. Zlepšily se naše vzájemné vztahy, i když to mnohdy bylo na hraně, ale v konečném důsledku je to lepší. A to se týká i dětí. Já sama jsem prožila dětství v jakési mlze, kde se o spoustě věcí lhalo nebo vůbec nemluvilo, ale děti nejsou hloupé a cítí, že se něco děje.   

Jaké konkrétní benefity vám tedy přineslo otevření vztahu?

V první řadě jsme se naučili komunikovat. Otestovali jsme si hranice, kam až dokážeme zajít, co ještě spolu zvládneme a co už je za hranou. Manžela teď znám mnohem více do hloubky, co je za člověka, co od něj můžu reálně očekávat. Z mého pohledu se náš vztah upevnil, navzdory krizím. Nevím, jak bychom skončili, kdybychom náš vztah neotevřeli. Myslím, že nevěra a s tím související lži by nás doběhly. Pro mě ta hlavní emoce byl strach, že si budeme lhát, tak, jak jsem to zažila v dětství mezi rodiči. 

Pro mě ve vztahu nikdy nebyla prioritou sexuální exkluzivita, ale loajálnost a upřímnost. Na základě toho, co jsem viděla u svých rodičů, jsem vlastně měla hlubokou nedůvěru v to, že může fungovat dlouhodobý vztah. O otevřený vztah jsem proto usilovala už s předchozím partnerem, ale ten to nezvládl. Opravdu základní podmínka je stejný přístup, dohoda obou partnerů.

A jaké benefity může přinést sledování vašeho filmu divákům?

Věřím, že náš film může fungovat jako „trenažér“. Může posloužit na otevření konverzace o velmi citlivých tématech v rodině i mezi partnery. Myslím, že tím, že jde o takto intimní téma, tak každý divák si skrze něj reflektuje své vlastní zážitky. Takže někteří to vnímají jako film veselý, jiní jako tragédii. 

Stále žijete v otevřeném vztahu?

Ano, i když jen teoreticky, protože oba nestíháme, máme spoustu jiných aktivit. Mně to paradoxně dává pocit bezpečí, protože vím, že kdyby se něco stalo, umíme si to říct a pracovat s tím.

Budete ve fokusu na tohle bezesporu zajímavé téma pokračovat i ve svém dalším filmu?

Mám představu, co bych chtěla dál natáčet, ale přiznám se, že jsem už tak unavená, frustrovaná z celého procesu realizace našeho dokumentu, na který jsme neměli peníze. Vzhledem k současné situaci na Slovensku mám pocit, že vůbec nemá smysl žádat o podporu na případný další film, nemám sílu ani nad tím dál uvažovat, protože to bylo opravdu velmi frustrující. Mám pocit, že už jsem dost stará na to, aby mi někdo říkal, že umělkyně může hladovět, tak jak jsem to slyšela na Slovenském Audiovizuálním fondu. 

O režisérce: 

Diana Fabiánová (1979) je slovenská dokumentaristka a producentka. Vystudovala masmediální komunikaci a marketing na Univerzitě Cyrila a Metoděje v Trnavě a následně absolvovala postgraduální studium dokumentární režie na prestižní univerzitě ESCAC v Barceloně. Její debut Můj soukromý měsíc (2009) se stal první slovenským filmem uvedeným na Mezinárodním filmovém festivalu v Locarnu. Film se dostal na festivaly a do distribuce v mnoha zemích a Americký filmový institut ho zařadil mezi zástupce evropské nové vlny. V letech 2018–2023 působila jako umělecká ředitelka festivalu Jeden svět na Slovensku, kde posílila jeho umělecký profil a společenský přesah. Krom filmové tvorby je také zakladatelkou sociální sítě LaskaTu – první offline seznamky ve střední a východní Evropě. Jako dlouholetá obhájkyně ženských práv vystupuje na konferencích doma i v zahraničí. 

Dokument Hranice věrnosti měl světovou premiéru na MFDF Ji.hlava 2025, kde sklidil velmi příznivé reakce. Publikum ocenilo radikální intimnost, formální odvahu a schopnost vyprávět o lásce způsobem, který je univerzální a přitom velmi upřímný. Film byl s úspěchem uveden také na 26. MFDF Jeden svět a na Toronto International Women Film Festivalu 2025.