Rozhovor s dcerou Karla Zemana: Stegosaurus na horizontu, čtyři kluci a sen jednoho génia, který přežil desetiletí

Teď ale přichází něco nového: na platformě Donio právě běží crowdfundingová sbírka na vydání Deníku cesty do pravěku – knihy, která z legendárního filmu vychází a převypráví ho současným vizuálním jazykem. O tom, proč je tento projekt víc než jen nostalgický návrat, jsme si povídali s Ludmilou Zemanovou, dcerou slavného režiséra, která celý život střeží otcův odkaz – a jako malá holčička spávala s tatínkem ve stanu u řeky Váh, zatímco kolem nich vznikali prehistoričtí tvorové z hlíny a filmového snu.

Co říkáte na nápad vydat knihu Deník cesty do pravěku? 

Je to velmi dobrý nápad, hlavně proto, že jsme právě dokončili digitální verzi filmu Cesta do pravěku, tím se velice zkvalitnil obraz, což usnadnilo vytvoření tohoto deníku.

Čím může oslovit dnešní generaci dětí, která vyrůstá v digitálním světě?

Protože děti znají film Cesta do pravěku a mají ho rády, tak věřím, že knížka jim umožní znovu se vrátit do fantazie, probudit touhu po objevování, lásku k přírodě. Podle mě je dnes důležité aspoň občas odvést děti od technologií, což knížka umožňuje. Výhodou knihy je, že nejsou omezeni časem, mohou se v klidu pročítat dobrodružstvím.

Jaký vztah máte k filmu Cesta do pravěku dnes, s odstupem let?

Tím, že jsem měla možnost během let pracovat na digitální verzi tohoto filmu, tak si stále více uvědomuju, jaká neuvěřitelná práce za ním je, co všechno otec dokázal i po výtvarné stránce. Je úžasné, co se mu podařilo, vždycky mě potěší, když Cestu do pravěku vidím.  Zrovna včera jsem byla na návštěvě a pětiletý chlapec mi přinesl asi 10 obrázků s pokračováním Cesty do pravěku, tak se do toho zamiloval, až mě to dojalo.  

Která konkrétní vzpomínka spojená s tímto filmem vám utkvěla v paměti nejsilněji?

Já těch vzpomínek mám víc. Mně byly asi 3 roky, když film vznikal, a tatínek neměl vůbec čas jet v létě někam s námi na dovolenou, a tak nás všude bral s sebou. Spala jsem s ním ve stanu v divoké přírodě u Váhu, což samo o sobě bylo pro mě dobrodružství, vařili jsme si v kotlíku polévku, pamatuju si i to, jak modelovali pravěká zvířata a taky jak nás vozili po řece, byly tam obrovské pontony, to měli na starost vojáci.

Je neuvěřitelné, že se otec pustil do něčeho, co nikdo neznal, ani nevěděl, jak zvířata chodí, jaké vydávají zvuky. Ovšem díky tomu, že potkal paleontologa Josefa Augustu, což byl největší odborník v té době, tak skutečně dosáhl realistického výsledku. Vím, že to byl jeho velký sen, kterému ale nikdo moc nevěřil.

Naštěstí s premiérou filmu v roce 1955 přišel velký úspěch.

Ano, byl to obrovský boom, film okamžitě získal cenu na festivalu v Benátkách, nadšení z něj byli v Německu, kde ho považovali za první vědecko-fantastický film. Zkrátka všichni byli v šoku a dodnes, když přijedu do Ameriky na návštěvu, tak Cestu do pravěku znají, umělecké a filmové školy mají film v archivu, aby se z něj učili animaci a estetický přístup, který otec měl. Dneska, i když vidíte, že jsou zvířata fantasticky technicky vytvořená, stejně tomu tak nějak nevěříte. Díky výtvarné stylizaci, kterou táta udělal v Cestě do pravěku, zasazením příběhu do fantazie chlapců, tak je radost se na to dívat, a to si myslím, že je nejcennější. 

Co byste přála dnešním dětem?

Já bych jim přála moc věcí, protože opravdu ta technologie umožnila, že děti jsou zahlceny obrázky, všechno si můžou najít, ale v počítačích a telefonech by měly mít víc hezkých věcí, estetiky, aby věděly, že svět je pěkný, a ne jenom plný násilí. Takže apeluju na umělce, aby dělali filmy, které by dětem přinesly touhu po inspiraci a fantazii. To trochu chybí.