Rozhovor s Václavem Kunešem nejen o novince Y/why

Známý choreograf a tanečník Václav Kuneš, spoluzakladatel a umělecký ředitel souboru 420PEOPLE, patří k nejvýraznějším osobnostem v taneční a kulturní sféře u nás i v zahraničí. Pravidelně je součástí uměleckých projektů, které přesahují do jiných odvětví a žánrů jako spoluautor či umělecký supervizor. S Václavem jsme si povídali krátce po zářijové premiéře Y/why. Tahle pozoruhodná novinka souboru současného moderního tance 420PEOPLE uzavírá pomyslný triptych složený z jeho tří choreografií.  „EVER je čas. WHERE je prostor. Y/why je smysl.“ 

Patříte vy osobně mezi ty, kteří si často kladou otázku Proč?  A daří se vám nacházet odpovědi?  

Nápad na slůvko Proč přišel ještě před premiérou WHERE, když jsem si říkal, jak navázat právě na ten EVER a WHERE. Chybělo tam mezi tím to Y = why = proč, aby to celé dalo jedno slovo EVERYWHERE. No a také to bylo dva měsíce před mým ‘sabatiklem’, který byl pro mě důležitý. V té době jsem jednoduše hledal odpovědi na otázky, jestli chci pokračovat v tom, co celý život dělám a hlavně důvody ‘Proč’ v tom pokračovat. 

Kde jste tedy pro představení Y/why hledal inspiraci?

Nakonec v nadhledu, v upřímnosti, ve znovu objevené radosti z toho, co dělám. Nakonec ta otázka Proč má v sobě nějaká očekávání, takže energii. Jen jsme se snažili vyhnout se Cimrmanovskému ‘očekávání a zklamání’. Pro mě byl důležitý prvek, nějaký portál, dveře. Něco, čím se odněkud někam prochází. 

Když si tyhle věci připravuji, potřebuji to mít ‘v rukách’, nejen nakreslené na tabletu. Tak jsem si vystřihnul z papíru obdélník, jako ty dveře. No a koukám na zbytek té A4 v druhé ruce a v ten moment jsem věděl, že to, co z toho zbylo, ta vykouslá A4, je na jeviště lepší než jen ty dveře. A postavili jsme na tom celou dekoraci. Ty dveře jsou tam tedy také, ale vlastně mají jen takovou krátkou vtipnou roli. 

Ve Y/why účinkují tři tanečnice a dva tanečníci: Veronika Tököly, Eliška Jirsová, Eliška Hulínská, Filip Staněk a Michal Toman. Měl jste o tomto konkrétním obsazení od začátku jasno nebo se rodilo postupně?

Jasno jsem měl v tom, že chci tanečníků šest. Ještě měl být s námi Eduard Adam Orzsulik. Ale ten se třetí den zkoušení zranil, naštěstí nijak dramaticky, myslím tím bez nutnosti operace, ale i tak ta rekonvalescence zabrala 4 týdny. A ani potom nejde jen tak naskočit do rozjetého procesu. No a také jedna z kmenových tanečnic souboru otěhotněla, a tak jsem hledal náhradu. Ale právě v kontextu názvu představení a v mém nastavení jsem to všechno bral jako něco zcela samozřejmého. 

Jak už jste zmínil v úvodu, začátkem loňského roku jste si po velmi intenzivním pracovním období „naordinoval“ půlroční pauzu. Do jaké míry to ovlivnilo přípravy inscenace Y/why, třeba co se týče většího soustředění nebo menšího tlaku?

Během té pauzy jsem se věnoval běhu souboru jen okrajově. I když se právě v té době rozjížděl jeden velký EU projekt Dancing Histor(y)ies, kterého jsme ještě celý příští rok součástí. A tak jsem cestoval po těch lokacích a potkával nové lidi, mezi nimi také spoustu archeologů:) O spojení archeologických nalezišť a současného tance ten projekt je. To bylo celkem nové. 
 

Potom jsem stále měl dostatek času se na premiéru připravovat, a to bylo skvělé. Ale těsně před zahájením zkoušek jsem řešil dost vážnou zdravotní situaci v rodině. A dospěl jsem si k závěru, že pokud tedy ten proces vůbec začnu, tak si to chci nastavit trochu jinak. Vnímám to tak, že tyhle silné zážitky by nám neměly vytlačit ty pozitivní věci. Tak jsem si tu pomyslnou emoční škálu prostě zvětšil, aby se tam tyhle nové dramatické momenty vešly a tím na té druhé straně vzniklo nové místo. No a tohle nové místo jsem použil na celý tvůrčí proces. Dualita už obsažená v názvu, to lomítko, je vlastně toho příkladem. 

Věnoval jste se během onoho sabatiklu také nějakému osobnímu bilancování, úvahám o dalším profesním směřování…? Pokud ano, tak s jakým výsledkem?  

Půlroční pauza byla nevyhnutelná a důležitá. Ale na nic zásadního jsem během toho nepřišel. Teprve až v momentě, kdy jsem se celý zoufalý vrátil zpět do pracovního procesu, jsem si to celé uvědomil. Nějak to konečně zapadlo. Je o tom napsáno spoustu knih, ale já si to musel celé projít a prožít, aby mi to došlo. Že to volno jako takové nic nevyřeší, nic nezmění. Člověk se musí nastavit jinak, pokud tedy chce něco změnit. Uvědomil jsem si, že mnoho těch tlaků si vytvářím sám a že bude nejlepší nebrat to všechno tak vážně. Motorem pro Y/why byl tedy nadhled a jistá dávka odvahy k tomu, zkusit dělat věci jinak. Prostě sebe a tu formu, současný tanec, nebrat tak vážně. Být víc upřímný k tomu, co mi na divadle vadí, co chci vidět já, co se líbí mně. A stát si zatím. 

Otázka na závěr, co vás v nejbližší době čeká, na co se těšíte, ať už jako aktivní účastník, nebo divák?

V této sezoně nás ještě čekají dvě premiéry. Jedna bude v rámci projektu 420PEOPLE. Tu připravuji již velmi dlouho, stále se hledal termín. Oslovil jsem totiž japonského tanečníka a choreografa Sabura Teshigawaru a jeho kolegyni Rihoko Sato, abychom společně připravili premiéru. Saburo je světoznámý tanečník a tvůrce, já jsem s ním a s Rihoko téměř 7 let pracoval. Je mu přes 70 let a vidět ho zblízka u nás ve Studiu bude skvělý zážitek. Ještě trochu umocněný tím, že bude jen šest představení, protože si nemůžeme dovolit je sem oba pravidelně z Japonska zvát. 

Potom připravuji sólové představení také do Studia Maiselovka pro Francescu Amante, naši dlouholetou tanečnici, která je teď čerstvě maminkou. No a vrcholí již zmíněný evropský projekt Dancing Histor(y)ies, kde jako soubor uvedeme celkem 5 premiér v lokacích v Srbsku, Španělsku, Řecku, v Římě a na Sardinii. O premiéry se podělíme se Sylvou Šafkovou a nově také s někým z tanečníků, kteří projevili tvůrčí ambice. 

No a jako divák se těším na reprízy představení Wernisch od Jana Nebeského na Nové scéně.