S kůží na trh: Deník pacienta Jiřího Petrboka v DOXu

Výstava Deník pacienta v Centru současného umění DOX se soustředí na téma autoportrétu a představuje tvorbu Jiřího Petrboka od 90. let po současnost jako souvislý záznam proměnlivého, neustále zpochybňovaného „já". Deník pacienta je otevřený, místy znepokojivý, ale často ironický záznam vlastních prožitků, emocí a proměn identity. Výsledkem je silná vizuální výpověď, která se pohybuje mezi osobní zpovědí a imaginativní hrou.

Na první pohled hravě, po druhém pohledu osobně

Petrbokovy obrazy na první pohled působí hravě, někdy až groteskně, jindy znepokojivě. Často v nich lze vidět postavy, masky, zvláštní bytosti nebo odkazy na motivy z historie umění i popkultury. Při bližším pohledu se ale ukazuje, že jde o mnohem osobnější výpověď. Autor se ve své tvorbě opakovaně vrací sám k sobě – ne však jako k realistickému portrétu, ale spíš jako k proměnlivé postavě, která se skrývá, převléká nebo rozpadá.

Autoportrét jako médium, ne jako ego

Autoportrét neslouží u Petrboka k potvrzení identity ani k její stabilizaci, ale stává se prostorem proměny, maskování, ironie i obrany. V obrazech se subjekt objevuje jako hybrid, role, znak nebo tělo vystavené tlaku okolního světa. Sám Petrbok to vysvětluje takto: „Dá se říct, že se autoportrétu věnuji dlouhodobě – i kvůli nedostatku modelů. Jsem vyučený zámečník, a tak jsem se na přijímačky na AVU připravoval tak, že jsem kreslil sám sebe. Nikdy ale nešlo o autoportrét v tradičním smyslu. Spíš se vnímám jako médium, které vstřebává dění kolem sebe a přetváří ho v obraz. To, že se v obrazech objevuje moje vlastní podoba, souvisí i s tím, že jsem si nedovolil zprznit nikoho jiného než sebe – v tom jsem měl naprostou svobodu."

Žádná nuda chronologie - tohle je skutečný deník

Výstava není uspořádaná chronologicky jako klasická retrospektiva. Obrazy z různých období umístěné vedle sebe vytvářejí celek, který připomíná spíš deník – plný návratů, opakování a různých emocí. Kurátor Otto M. Urban přibližuje koncept výstavy: „Deník pacienta působí místy chaoticky a opakovaně se vrací k určitým motivům, často s velkým časovým odstupem. Nechtěli jsme vytvářet banální retrospektivu, právě proto jsme zvolili téma autoportrétu – objevuje se už v Petrbokových pracích z raných 90. let. Při práci na výstavě jsme se ponořili hluboko do autorova archivu a objevili i řadu děl, která nebyla nikdy vystavena, nebo naposledy před desítkami let. Z tohoto množství jsme vybrali soubor, který nejlépe vystihuje klíčové polohy jeho tvorby: sebeprezentaci, hledání identity, sebezrcadlení i výraznou sebeironii, místy s komiksovou nadsázkou."

Proč zrovna „pacient"?

Název výstavy neodkazuje k nemoci, ale k širší zkušenosti člověka, který je vystaven působení institucí, společenských očekávání, symbolů i vlastního těla. „Pacient" je zde ten, na koho svět doléhá, ale kdo si zároveň vede vlastní záznam, aby se nestal pouhým případem. Název Deník pacienta není náhodný. Sám Petrbok ho chápe s určitou nadsázkou a ironií: „To, co by si mohl říct divák, řeknu raději rovnou sám za něj."

Od euforie po nejhlubší propady - nic není tabu

Petrbokův vizuální deník propojuje bolest, grotesku, humor i úzkost a ukazuje identitu jako křehký, nikdy uzavřený proces. Kurátor Otto M. Urban to říká jasně: „Petrbok zde zobrazuje sám sebe v nejvyhrocenějších emočních situacích – od euforie až po ty nejhlubší propady. Od počátku je patrné, že jde o mimořádně sofistikovanou malbu po technické stránce i o svébytné, do značné míry konceptuální uvažování."

Renesance, Ferda Mravenec i smajlíci - to je Petrbokův svět

Otto M. Urban popisuje Petrbokův vizuální svět jako mix vysokého a nízkého: „V tvorbě se prolínají odkazy na vysokou malbu 15. a 16. století, včetně renesančních mistrů, s prvky popkultury – od komiksových postav, jako je Ferda Mravenec, přes Futuramu až po graffiti a motivy smajlíků. Vzniká tak svébytný a výrazně osobitý vizuální celek."

Radikální osobnost jako umělecká strategie

Petrbok se nebojí jít až na hranici intimity. Ve vlastních slovech: „Konceptuální umění respektuji, ale osobně mě nenaplňovalo – během studií jsem se věnoval abstrakci, která mě nakonec přestala zajímat natolik, že jsem většinu těch prací zničil. V době, kdy převládal silně konceptuální přístup, jsem se proto rozhodl jít opačným směrem: k radikálně osobní až extrémně osobní výpovědi. Některé práce vycházejí i z intenzivních vnitřních prožitků, blízkých například arteterapii – a to je pro mě v pořádku. Právě v době, kdy se mnozí ve své tvorbě osobnosti spíše vyhýbají, jsem se rozhodl jít opačnou cestou – naplno s kůží na trh."

Identita není cíl - je to nekonečný proces

Deník pacienta nevypráví o „pravém já", které by šlo jednou provždy odhalit. Sleduje Petrboka napříč desetiletími - od raných obrazů tělesné proměny přes motivy masek a fragmentarizovaných figur až po díla, kde do autoportrétu vstupuje rodina, instituce i veřejný prostor. Identita je tu proměnlivý soubor rolí a obranných mechanismů - a výstava to ukazuje bez příkras.