Šebestián Bok: Newroz v iráckém Kurdistánu

Irácký Kurdistán je autonomní území na severu Iráku, obývané převážně Kurdy. Kurdové (zhruba 40 mil.) jsou roztříštěni do 4 Kurdistánů, Tureckého, Syrského, Íránského a Iráckého. V každém ze států se potýkají s různými většími či menšími problémy. Od jazykové a obecné diskriminace, přes omezená práva, až po lokální konflikty. Často se také mluví o celistvém Kurdistánu, kde by Kurdové měli plná práva, nebylo na ně rasisticky útočeno a mohli by si tak žít svůj vlastní svět. To se ale neděje a stále jediné místo, kde je autonomní území a Kurdové se zde mohou cítit "jako doma", je právě Kurdistán Irácký.

Kurdové jsou dnes převážně sunnitští muslimové, najdeme ale také muslimy šíitské, křesťany či jezídy. Z pradávných dob, kdy v oblasti bylo hlavním náboženstvím Zoroastrianismus pochází právě svátek Newroz. S oslavami se setkáme v Afghánistánu, Íránu, Tádžikistánu, Turecku, Sýrii, Iráku, ale jistou formou taky u nás, protože se jedná o 21. březen - první jarní den. Je oslavován jako začátek nového roku a každý z národů si ho slaví trochu po svém. Vybral jsem si oslavy v Iráckém Kurdistánu, protože mám ke Kurdům blízko a pro Kurdy je Nowruz nejenom historie. Kurdové Nowruz vnímají také jako symbol svobody, rebelismu a jejich národní identity.

Jaká je legenda za Newrozem?

Nowruz je prastarý perský nový rok. Jeho počátky sahají zpátky do dob zoroastrianismu – starověké perské náboženství. K Nowruzu připadá více legend a různé perské národy si je vykládají jinak. Kurdská legenda vypráví o tyranském panovníkovi Zuhakovi a kováři Kawovi. Kovář Kawa povstal se svým lidem a společně svrhli Zuhaka z jeho trůnu, a tak započalo období svobody / konec temnoty.

U Kurdů podruhé a nikdy ne naposledy

Krom kurdské oblasti Rojava v Sýrii se podařilo prostopovat všemi ostatními Kurdistány. Do Iráckého Kurdistánu jsem jel poprvé stopem, když mi bylo 20, při mojí třetí cestě na Blízkém východě v létě 2023. V létě sem jezdí spíš blázni. I přes to, že na rozdíl od zbytku Iráku je Kurdistán velmi hornatý, se denní teploty běžně vyšplhaly na 50 °C. Když jsem minulý rok na jaře stopoval směrem Afghánistán, rozhodl jsem se zastavit se na největší oslavy Newrozu do krásného města Akre.

Ve víru oslav

Byl sice zrovna ramadán, ale Kurdové často preferují svoji identitu, než náboženství, takže se na Newroz někteří nepostí. Věhlasná kurdská pohostinnost Vás bude vždy doprovázet, kor v takový důležitý den. Pozvání na jídlo, čaj nebo jen tak na popovídání jsou denním chlebem během cestování v této oblasti. Je to obrovská událost, tak ve městě narazíte na politiky, televizi, média ale hlavně obrovské množství lidí v krásných tradičních barevných oblecích a krojích. Všude je hudba, mumraj, petardy, dýmovnice i jiná pyrotechnika. Když se ulicemi rozezní večerní modlitba, pro ty, co se postí, to znamená ukončení půstu a iftár - což je každodenní slavnostní hostina na ukončení půstu ve svatém měsíci ramadánu.

Iftár nastává a s ním improvizovaná hostina. Na střechách, na schodech, na ulici, na zemi. Atmosféra je neuvěřitelná. Každý Vás chce něčím pohostit. Lidé jen tak rozhazují láhve s vodou a balíky s datlemi. Ve shluku lidí jsem najednou poznal známou tvář a slzy se mi vhrnuly do očí. Byli to kamarádi ze Sulejmánie, kteří se rozhodli přijet na poslední chvíli. A tak se po dvou nekonečných letech potkávám s Behrozem, Baderakhanem a ostatními. Náhle jsme se ocitli přímo uprostřed davu, kde se začaly rozdávat louče s ohněm. Je to pravděpodobně nejtypičtější tradice v Akre.

Poslové se stovkami loučí pochodují na vrcholek hory, kde zapálí slavnostní oheň a vytvoří tím tak neuvěřitelnou podívanou. Podle legendy to byl právě kovář Kawa, který po zabití Zuhaka zapálil na hoře oheň na znamení konce temných dob. Z dálky loučový pochod vypadá jako dlouhý ohnivý had a vytváří to tak nezapomenutelnou podívanou. Všichni stojíme na malém kousku skály a pozorujeme to všechno naráz. Máme štěstí na počasí, protože předchozí roky pršelo či dokonce byly bouřky. Jen pár metrů od nás začíná slavnostní ohňostroj. Všichni křičíme: „Newroz Pîroz Be!‘‘, což znamená: Šťastný nový rok. Nedokážu moc popsat, co všechno se mi odehrávalo v hlavě. Obrovský nával emocí a euforie mě vrací zpět do slz.

Když pochod na horu skončí, začíná se zpívat a slavit přímo na kopci. Přesouváme se do úzkých uliček v Akre. Odehrává se tu parádní blázinec. I přes všudypřítomný mumraj jsou k sobě lidé extrémně uctiví a laskaví. Všude je tanec a hudba. S kamarády tak začínáme tancovat v bočních uličkách a chodíme po celém městě, jako kdybychom byli pojízdný cirkus. Roztancovat malou kavárnu, potom celé náměstí. Noc je nekonečná a přál bych si, aby byla ještě další. Mezi tancováním jsme si zašli na jídlo a pak se zas vrátili do ulic. Byl jsem tak očarovaný, že jsem málem zapomněl svůj batoh v restauraci, kde jsem ho v poledne nechal.

Ráno se život vrací do ‘‘normálu‘‘. Všichni si ještě nějakou dobu budou vyprávět příběhy protancované noci. Já už se zas těším, kdy se sem podívám znova, ať už na nějaký speciální festival nebo jen tak.

Přijď si poslechnout i další dobrodružství Šebestiána

Šebestiánovy cesty ale nekončí u Kurdistánu – ten je jenom zlomek toho, co už stihl prostopovat. 22. září v pražském kině BIO OKO představí svůj nový cestopisný snímek Afrikou na punk, ve kterém tě vezme na dvouměsíční trip napříč jihovýchodní Afrikou – přes 11 000 km stopem a 500 km pěšky v místech, kde bělocha možná ještě nikdy neviděli. Večer odstartuje v 18:00 vyprávěním profesionální dobrodružky Viktorky Rys, takže pokud tě Šebestiánovo vyprávění nadchlo, vstupenky najdeš tady.