Štěpánka a její ledvinky: Udržitelnost není jen pro ty, co si to můžou dovolit

Jak ses k šití dostala? A jak ses pak dostala k ledvinkám? Byly first choice?

Reálně asi jo. Svůj první šicí stroj jsem dostala, když mi bylo čtrnáct. Pamatuju si, že jsem chtěla k narozeninám Monster High panenku a moje máma byla jako: „Ne, dostaneš šicí stroj.” Tak jsem z toho byla nejdřív docela zklamaná. A ještě k tomu jsem dostala takovou tu dřevěnou panenku z Ikei a na tu jsem šila šaty. Postupem času jsem si začala uvědomovat, že to byl dobrý dárek. Máma mi vždycky říkala: „To ještě oceníš, až budeš starší.“ Měla pravdu haha.

Větší breakthrough jsem měla v covidu. Celý covid jsme s bráchou strávili u babičky v Budějcích a já jsem jako dobrovolník na babiččině starém stroji šila látkový roušky. Viděla jsem, že tam má babička obrovskou zásobu látek, kterou už nikdo nepoužívá, a začala jsem přemýšlet nad tím, že bych je chtěla nějak zpracovat.

K ledvinkám jako takovým jsem se dostala v létě 2020. Jeden pražskej sekáč vyhlašoval, že chce, aby jim někdo ušil merch – konkrétně ledvinky. To mě zaujalo, ušila jsem jim pár prototypů. Hrozně mě to bavilo a viděla jsem v tom potenciál. Nakonec mě nevybrali, myslím, že na ten merch nakonec vůbec nedošlo.

Ledvinky jsme začali šít v roce 2020 s Honzou (Štěpánky přítel, pozn. red.). Tak to celé v začalo. Pamatuju si, když jsem šla za Honzou s tím nápadem šít ledvinky a prodávat je. Napsala jsem mu, že bych to chtěla udělat – založit Instagram a začít ledvinky prodávat, byl úplně nadšený. Od začátku mě podporuje, do teď to se mnou šije, stříhá a pomáhá mi. 

Tvoje značka je hodně založená na udržitelnosti. Všechny materiály jsou upcyklované. Jak se dostáváš k látkám? Pro někoho je to benefit, pro někoho je jednodušší si jít kupovat nové látky, nebo brát věci ze sekáče.

Beru to jako hlavní message značky. Kdybych to neměla dělat udržitelně, nedělala bych to vůbec. Přijde mi to jako ta nejdůležitější zpráva, co ta značka nese.

Rok po založení ledvinek jsem maturovala a tam myšlenka udržitelnosti nabrala ještě větších obrátek. V rámci maturity jsem měla udělat projekt na estetický seminář, kde jsem ušila tři ledvinky – všechny byly celoudržitelné, včetně zipů a manšestrů.

Všechny produkty šiju ze sekáčových látek a zipy beru deadstockový, což moc lidí v oboru nedělá. Občas se zip rozjede nebo přestane fungovat a já to vždycky opravuju. Na tom mi nejvíc záleží. I když se na produktu něco rozbije, vždycky se zákazníkům snažím vyjít co nejvíc vstříc. Součástí upcyklace je i to, že věc vezmeš a opravíš ji.

Kupujeme materiály (kalhoty, košile, povlečení – cokoli), které jsou fakt velké, abychom látky využili co nejvíc. Taky kupujeme velké pytle ze sekáče. Už to můžeme sourcovat od velkých obchodů, což je super.

Nejčastěji používáme manšestr. Tím, že z toho byly kalhoty, vím, že materiál vydrží co nejdéle, a jen tak se to neprodře. Svoji ledvinku tahám pořád všude už třeba pět let od té doby, co jsem začala šít, a furt drží.

Když mám bavlněné látky třeba od babiček (babička mi nakonec dala celou skříň těch látek), vyspojuju dohromady víc vrstev. Jako podklad mám tužší bavlnu, což dělám třeba ze starých zástěr. Našla jsem asi dvacet obrovských hranatých zelených zástěr v sekáči, kterýma to podkládám, aby to drželo.

Nejdůležitější je, aby ten proces byl udržitelný a ledvinky vydržely co nejdéle. Proto všechno opravuju a k ledvinkám se zpětně vracím.

Další point v udržitelnosti je, že se snažím, aby si zákaznictvo navolilo ledvinku přesně tak, jak chce a jak ji bude nosit. Často to není ani tak o mé kreativní práci, jako spíš o tom, že to ušiju přesně podle přání zákazníka.

Kromě ledvinek děláš i tabatěrky, ale teď jsi dropovala novou kolekci tašek a kabelek.

Snažím se teď značku trochu měnit. Mám svoje staples – dvoukapsové a jednokapsové ledvinky. Tabatěrky dělám v podstatě od začátku, začínala jsem s nimi zároveň s dvoukapsovými. Snažím se v tom mít systém.

Štvalo mě, že na ikonickou tašku z Uniqlo nemáme žádnou udržitelnou alternativu. Viděla jsem ji úplně všude a nejvíc mě mrzelo, když si ji jedna moje známá koupila a začla ji nosit místo mojí ledvinky. Přemýšlela jsem, jak to udělat jinak a udržitelně, a vymyslela jsem vlastní střih měsíčkové tašky.

Všechny svoje produkty jsem nedávno přejmenovala podle svých kamarádek. Kaja bag, náhražka Uniqlo tašky, je pojmenovaná po jedné z mých nejlepších kamarádek z vejšky. Dvoukapsová ledvinka je pojmenovaná po Áně, kamarádce z dětství. Jednokapsová je po Viki, kámošce z vejšky, a tabatěrka po Elišce, se kterou jsme v patnácti začínaly kouřit cíga a mám to s ní hrozně spojený.

Snažím se značku udělat kompaktní a vizuál dělat trošku líp. Asi před rokem jsem objevila Canvu a snažím se teď design držet v jednotných barvách.

Šiješ ledvinky pod značkou udržitelné módy, ale u toho studuješ komparatistiku na FFUK. Jaký je balanc mezi studováním a dlouhodobým projektem, když do toho tvůj byznys roste?

Je to těžké. Dlouho jsem se tím na fildě neprezentovala, protože všichni tam dělali do literatury. Studuju komparatistiku na magisterském studiu, předtím jsem byla na bohemistice, kterou jsem dodělala s bakalářským titulem. Cítila jsem se mezi těmi lidmi trochu divně. Baví mě číst a vidím v literatuře velký smysl, ale dělat něco rukama mi paradoxně pomáhá v akademickém životě. Dává mi to prostor vypnout, u šití vždycky poslouchám audioknihy, tak u toho vlastně i studuju. :--)

Probourat tuhle bariéru mi pomohlo, když jsem dělala merch pro Revolver Revue (literární časopis, pozn. red.). Bylo to hrozně fajn a spousta mých vyučujících o to měla zájem. Můj oblíbený docent se mě ptal, jak to stíhám se studiem. Najednou jsem viděla zájem z druhé strany a začala se i víc sdílet na sociálních sítích.

Lidi ze školy mě v tom hrozně podporují, všechno moje kámošstvo už má aspoň jednu ledvinku a hrdě je nosí.

Máte drops látek, možnost personalizace a nedávno jste přidali nášivky. To je mega hit.

Vyšívací stroj jsem chtěla strašně dlouho, viděla jsem v tom další moment personalizace pro zákaznictvo. Přišlo to ve chvíli, kdy se nám začali ozývat lidi, co chtěli personalizovaný merch.

Dělali jsme velký merch pro Anifilm v roce 2024. Brali jsme jejich stará trička a plátěnky a z toho šili ledvinky. Pak se nám ozvali z festivalu Mladí Ladí Jazz, že by chtěli ušít ledvinky s nášivkama jejich loga. V tu chvíli jsem věděla, že vyšívák potřebujeme.

Díky tomu si teď lidi můžou věci personalizovat. Psal nám kluk, co chtěl ledvinku pro svoji holku, která miluje mravenečníky. Poslal obrázek, my jsme ho vyšili a on jí to dal k výročí. Nebo na rozlučku se svobodou si lidi nechávají vyšívat vtipné věci. Kamarádce (Elišce – podle ní je Eli tabatěrka) ke svatbě jsem dala ledvinku s jejím psem. Psi hrozně jedou, ani nevím, kolik už jsem jich vyšila!

Děláte hodně kolaborací. Jak to bylo s kolábem s Kennym na kšiltovky? Máš nějaký dream collab?

Kenny (Jindra Hoffman) je kámoš ze Skauta, studuje v Brně na umělecké škole a maluje obrazy. Je to Honzův dobrý kamarád. Kšiltovky byly skvělý kolab. Kenny přišel k nám na byt, sednul si ke stolu a kreslil. My jsme jeho kresby vyšívali. Kšiltovky ze sekáče jsme barvili duhou nebo savovali. Bylo krásné vidět, že díky tomu, co děláme, můžeme dát prostor někomu dalšímu se umělecky vyjádřit.

Paradoxně mi nedělá radost to, pro koho dělám, ale s kým to dělám a jestli to dává smysl. Nevadí mi pracovat s kýmkoliv, pokud spolu souzníme. Dream kolabo by bylo asi s Řepínkama. Ledvinky s řepínkama jsou fakt můj dlouhodobej sen.

Zároveň se svoje produkty snažím držet cenově dostupné. Vadí mi, když je udržitelnost jen pro lidi, kteří si to můžou dovolit. Snažím se, aby moje věci byly dostupné a inkluzivní pro všechny. 

Mám spoustu kamarádstva z queer komunity nebo z alternativního prostředí a je pro mě důležité to propisovat do svojí značky. Jakýkoliv kolabo s kýmkoliv, kdo sdílí podobné hodnoty, je pro mě nejvíc.

Snažím se být inkluzivní i v jazyce, k čemuž mi hodně pomohlo studium bohemistiky. Jedna z mých nejlepších kamarádek napsala bakalářku, kde se věnovala nebinární češtině. Občas mi pomáhá s vyjadřováním na Instagramu (např. používání x místo měkkých/tvrdých i).

Nedávno jsem měla krásný zážitek na pop-upu, kde za mnou přišlx nebinární osůbky. Bylo vidět, jak se jim ledvinky líbí, a díky tomu, že byly cenově dostupné, si je koupily. Měla jsem u sebe duhový nášivky, hned jsem jim je na ledvinky našila. Počítalx drobný v peněžence, aby si ledvinky mohlx dovolit, a bylx z toho nadšenx.

Jaké je pro tebe pop-upovat?

Ze začátku to bylo hrozně náročné. Začínali jsme v covidu, nikdo neměl peníze a vůbec něco prodat bylo štěstí. Na pár pop-upech v letech 2022–2023 to bylo hrozné. Prodaly se třeba dvě věci, což sotva zaplatilo nájemné za stánek.

Docela jsem k takovým akcím zahořkla. Můžeš se prezentovat na Instagramu a funguje to, ale jakmile vyjdeš ven... Já jsem introvert. Bylo strašné tam sedět a koukat, jak se nikdo nezastaví. Po jednom pop-upu jsem přišla domů a brečela. Našim mě bylo tak líto, že si koupili tři ledvinky, abych měla dobrý pocit. Pak jsem tři roky prodávala jen přes internet.

Poslední rok jsem začala chodit s ledvinkama víc ven. Pomohlo mi, že učím na gymnáziu a snažím se být víc outgoing. Pop-upy mě začaly bavit. Festival udržitelné módy byl fajn, šli tam lidi cíleně s tím, že si chtějí popovídat o udržitelnosti a nakoupit.

Poznám dobrý podnik podle toho, že je na záchodě samolepka Štěpánky ledvinky.

Jasně! S Honzou máme celou složku fotek těch samolepek a chceme z toho prostříhat video. Je super, že o mně lidi ze Skauta, studentstvo nebo lidi, které učím, mluví hezky a sami značku promují. Po Praze nacházím svoje samolepky na místech, kam jsem je ani sama nevylepila. Solidarita mezi kamarády a jinými značkami funguje skvěle!