Recenze: SVÁ VLAST v Azylu78

Má vlast je víc než má, prostě svá. Tvůrci skvěle splňují nelehký úkol – jak legendy české historie přiblížit dětem a zároveň neztratit dospělé publikum. Vybírají si koláž výrazových prostředků od tradičního loutkového divadla, akrobacie po současný tanec. Orchestr pod taktovkou Marka Ivanovice sedí v malovaných kulisách ztvárňujících Vyšehrad. Celé jeviště je pak střídavě zakrýváno malovanou oponou, která kopíruje kruhovou scénu šapitó.

Chvílemi působí Má vlast pohádkově a magicky. Asi nejvíc se to objeví u Vltavy. Tady se ztratíme v hravých světelných paprscích, které jako by dosedaly na hladinu řeky. Protančíme se s dívkami, které zpodobňují perlorodky – sukněmi z jedné strany černými a z druhé bílými se překrývají a zavírají jako škeble. Prolétneme se s obří vážkou se svítícíma očima a s performery v černých trikotech, se světýlky v rukou rozvíříme potemnělé jeviště zpodobňujíc světlušky. Kouzelný svět řeky Vltavy, její tok, je v hudbě rozdováděný a lyrický stejně jako na scéně. Tvůrcům se daří zapojovat diváky. Performeři s modrými pruhovanými námořnickými tričky režírují publikum, které šplouchá a cáká, kváká jako žáby a vlní se jako řeka.

Hravě se tvůrci vypořádali i s básní Šárka v režii Janka Jirků, kde výhru žen nad muži akcentovali v tradičních groteskních maňáskových scénách – jak to známe už od původního loutkového Kašpárka Matěje Kopeckého, kdy se udatný Kašpárek často dostával do komických rvaček a výprasků. I tady ženy v loutkovém provedení bojují o moc hlava nehlava. Posléze je zmenšený svět divadla zpodobněn hlavovými loutkami, kde kostýmní výtvarnice Andrea Sodomková přinesla i trochu mrazivé atmosféry, která už k tomuto období historických legend zkrátka patří. Samotný nehybný, prázdný výraz loutek působí ve spojení s dramatickou hudbou mrazivě. Smrtka s kosou pak může menší diváky doopravdy vyděsit.

Odlehčenost střídají v druhé polovině představení těžší části, které drží i v provedení vlasteneckou linku a občas působí jak z Brožíkových obrazů. Vizuálně tradičně je pojatá báseň Z českých luhů a hájů odtančená v dobových kostýmech z vesnického prostředí v choreografii Štěpána Pechara. Válečný Tábor s rudými prapory nese napjatou husitskou, temnou, bouřlivou a dramatickou energii. Na závěr se opět zapojuje dětský divák, kterého se snad podařilo po cestě neztratit. V Blaníku děti z publika jako malí rytíři cválají na loutkách – koních směrem k divákům. 

Má vlast je výletem do fantazie, do krajin hudebních krás, ale také do české historie a může být moc hezkým edukativním materiálem pro školní děti, pokud učitelé či rodiče dodají potřebný historický kontext. Tímto vzdávám tvůrcům speciálně hold, protože osobně bych moc ráda viděla častěji malého diváka na kultivovaném, představivost otevírajícím divadle.