Světlo a hřích - dialog gotiky se sklem v Alšově jihočeské galerii

Permanentní manifestace | Sbírka výtvarného umění druhé poloviny 20. a počátku 21. století Muzea umění Olomouc

Výstava Permanentní manifestace představuje klíčová díla moderního a současného umění ze sbírek MUO: chronologický průřez od bezprostředního poválečného období po současnost se zaměřením na doznívání surrealismu, informel a poválečnou lyrickou abstrakci, neokonstruktivismus, lettrismus, geometrické a strukturální tendence, nástup nové figurace i konceptuální a postmoderní projevy; výstava klade důraz na české umění v širším středoevropském kontextu včetně děl exilových autorů a umělců ze Slovenska, Maďarska a Polska, vznikla ve spolupráci Muzea umění Olomouc a Alšovy jihočeské galerie a projekt podpořili Ministerstvo kultury ČR, Olomoucký kraj a Rada galerií ČR. 

Gentle SIN | Současné sklo v dialogu s gotikou: krása mezi světlem a hříchem

Výstava Gentle SIN propojuje současnou uměleckou tvorbu se středověkými artefakty a otevírá téma krásy jako prostoru napětí mezi duchovním významem a smyslovým potěšením. Vystavená díla nechápou formu jako nositele jednoznačného sdělení, ale jako pole zkušenosti, v němž se smysl rodí v samotném aktu vnímání. Expozice se tak vědomě vyhýbá tradičnímu ikonografickému či narativnímu výkladu a směřuje k pojetí uměleckého díla jako události.

Ústředním médiem výstavy je sklo – materiál definovaný svou schopností pracovat se světlem. Sklo zde není nositelem významu, ale jeho prostředníkem; světlo se stává aktivním činitelem percepce a formuje divákovu zkušenost jako proces. Tento přístup navazuje na středověké chápání světla jako duchovní kvality, kdy vitráž proměňovala sakrální prostor a podněcovala kontemplaci.

Současná díla autorů zastoupených ve sbírce SIN Studio Gallery vstupují do dialogu se souborem středověkých plastik a obrazů, které zde nevystupují jako historické reference, ale jako rovnocenní partneři v transhistorickém rozhovoru. Název výstavy poukazuje na ambivalenci estetického prožitku: krása se zde objevuje jako prostředek duchovního povznesení i jako jemné pokušení. Sklo, schopné lámat a rozptylovat světlo, se tak stává metaforou duchovní proměny i hranice, na níž se smyslová zkušenost dotýká hříchu.