Tina Davídková napsala a režírovala svou první hru - obě premiérová představení Symbiózy? v Divadle D21 byla vyprodaná. Nálada v sále se během večera proměnila: lehkost na začátku postupně ustoupila skutečnému pochopení pro ty, kteří si prošli něčím podobným jako hlavní hrdinka. Kdo nestihl premiéru, má další šanci: inscenace se hraje 9. dubna (čtvrtek) a 24. dubna (pátek) od 19:30.
Symbióza? je psychologické drama o vině, studu a odvaze znovu pojmenovat bolest. Petra se snaží žít dál - dny plynou klidně, dokud se pod povrchem nezačne probouzet něco, co neodešlo, jen se stáhlo do ticha. Vzpomínky se vracejí v útržcích, v hlasech, v záblescích noci, o níž se nemluví. Minulost, kterou chtěla zapomenout, se prolíná se současností - a hranice mezi tím, co je skutečné, a tím, co si musela namluvit, aby přežila, se začínají rozmazávat.
Za projektem stojí divadelní spolek Nemyslim Kolektiv - nové divadelní uskupení, které se věnuje otevírání těžkých a často opomíjených témat a chápe divadlo jako prostor pro setkávání, naslouchání a porozumění. Autorkou i režisérkou inscenace je Tina Davídková. Na scéně se představili Josefína Prachařová, Karolína Lea Nováková, Maximilián Dolanský, Matouš Vyšata, Magdalena Prostá, Veronika Divišová, Filip František Červenka a Mikuláš Matoušek.
Mým cílem není nabídnout komfortní zážitek, ale posunout vnímání. Symbióza? není o samotném aktu násilí, ale o tom, co po něm zůstává - ticho, rozpaky okolí, dobré úmysly, které zraňují víc než mlčení, a snaha přežít ve vztazích, které už nejsou bezpečné. V Česku se o sexuálním násilí pořád mluví jako o výjimečné tragédii, přitom je to zkušenost, která se statisticky dotýká obrovského množství lidí. Divadlo neumí změnit realitu, ale umí změnit způsob, jak se na ni díváme. Pokud si divák po představení uvědomí, že věty typu „proč jsi neodešla" nebo „mělas to říct hned" nejsou nevinné, pak to mělo smysl.
Byl to intenzivní a velmi naplňující proces. Jako autorka víš, proč každá replika existuje, a jako režisérka okamžitě vidíš, když na jevišti nefunguje - takže si nemůžeš nic omluvit. Největší problém není estetika ani interpretace, ale rozhodování: kdy text přepsat a kdy už herce nechat, aby ho přetvořili oni. Musela jsem se naučit přestat si chránit text jako literaturu a začít ho brát jako materiál. Zároveň všichni herci k textu přistoupili velmi aktivně - přicházeli s vlastními návrhy, hledali motivace a snažili se své postavy posunout správným směrem. Práce s nimi byla obohacující a v mnoha chvílích posunula inscenaci dál, než kam bych ji dostala sama. Ve chvíli, kdy si text přivlastní oni, přestává být můj - a teprve tehdy začíná být živý. To je zároveň nejtěžší i nejlepší část té práce.
Do projektu jsem nastoupil, protože jsem sám zjistil, jak moc neinformovaný jsem, co se týče znásilnění. Kolik žen se s tím statisticky setká, kolik mužů to provedlo a přitom to sami ani neví. Došlo mi, že důvod, proč se o tomto tématu stále někde mluví, je, protože je to opravdu potřeba. Protože se to stále děje. Mohlo se to stát i lidem nám blízkým a my to třeba ani nemusíme vědět. Proto tuhle inscenaci považuju za důležitou. Když se mi nabídla možnost se taky zapojit, neviděl jsem důvod, proč říct NE.
Premiéra se mi hrála vlastně hezky, hlavně díky Tince. Byla jsem vděčná a pyšná na to, že to s námi dotáhla až do konce a především za její odvahu sdílet svůj příběh. Přála bych si, aby divák odcházel s pochopením.
