Víra, posedlost a samozřejmě filmy

Katedrála – příběh posedlosti a víry

V roce 2022 měl premiéru dokumentární film Katedrála režiséra Denisa Dobrovody, který zachycuje příběh člověka, jenž zasvětil život svému monumentálnímu snu. Hlavním hrdinou filmu, zařazeného do širší nominace na Oscara, je Justo Gallego Martínez – muž, který se rozhodl, že v městečku Mejorada del Campo na předměstí Madridu vlastníma rukama postaví katedrálu a zasvětí ji Bohu.

Více než 60 let denně (bez škol a potřebného vzdělání) neúnavně a většinou zcela sám pracoval na tomto architektonickém díle, navzdory skepsi svého okolí. Jeho odhodlání a víra daly vzniknout ohromující stavbě, větší než Sagrada Família, která se vymyká běžným parametrům a dnes je důkazem vytrvalosti a osobní vize.

Neopakovatelný zážitek

Navštívit Gallegovu katedrálu je zážitek zanechávající hluboký transcendentální dojem. Na první pohled působí jako dílo z jiného světa – směsice různých architektonických stylů, neotřelých materiálů, které pocházejí většinou z odpadu, vyřazených a použitých předmětů a z improvizovaných konstrukcí. Je to surová, a přesto jemná ukázka lidské kreativity, vytrvalosti a posedlosti. Procházet pomalu a v tichosti touto katedrálou – za působení barevných světel dopadajících skrz desítky mozaik a vitráží – znamená vnímat každou cihlu jako odraz let tvrdé práce a osobní oběti. 

Mezi genialitou a posedlostí

Justův příběh zároveň otevírá otázky o hranicích mezi šílenstvím a genialitou, o smyslu tvorby a o tom, jak megalomanské sny mohou přesáhnout individuální život. Hlavní myšlenkou a spojnicí je jeho víra v Boha, která pro mnohé diváky může hraničit s posedlostí a umanutostí, často vnímanou okolím i jako arogance. Ale tato zaťatost a neuvěřitelná nezávislost na všem okolo a na veškerých společenských normách a systémech je obdivuhodná. Ukazuje nám, že člověk takto oddaný Bohu může žít v paralelním světě jako poustevník či novodobý světec. 

V katedrále dnes můžeme najít odkazy na takové osobnosti jako je Matka Tereza (jejíž muzeum jsme navštívili před pár lety v Makedonii, ve Skopje, odkud pocházela). Její myšlenky, a především činy stojí za to, abychom jim věnovali pozornost. I druhá osobnost v křesťanském kabátku, která má v katedrále své citace, je mi blízká – papež František. Mírumilovný, odvážný a konečně spojující jedinec, který ve Vatikánu působí. Myslíme v těchto dnech na něj, aby se uzdravil a dál ve světě rozdával sílu a naději. Ostatně jeho úvahy v dokumentu Papež František: Muž, který drží slovo (2018) také radím vyslechnout. V dokumentu najdete i odkazy na dalšího výjimečného muže z křesťanské historie – Františka z Assisi, který je pokládán za patrona zvířat i ochránců přírody a jehož jméno současný papež přijal.  

Když už jsem zmínila reálného papeže, tak se můžete u kultu papeže zaseknout trochu déle a jinak. Jednoznačně doporučuji seriál Mladý papež italského režiséra Paola Sorrentina (2016), odehrávající se právě ve Vatikánu. Jude Law je totiž papež, který vás uhrane a nepustí. Hned v prvních vteřinách jeho pohled ve znělce s hudbou Jimiho Hendrixe… I tady je jedním z hlavních motivů hledání, posedlost a samozřejmě víra v Boha (a v sebe sama). Posedlost, umanutost a často zvláštní bezohlednost fiktivní postavy Pia XIII. je ale postupně odkrývána a odlupována, jak se víc a víc dostáváme do vrstev jeho povahy a celého příběhu. 

Téma posedlosti a víry ve spojení s architekturou rezonuje i v nedávném filmovém opusu Brutalista. Tento film se zdánlivě věnuje podobným motivům – jedinci, který zasvětí velkou část svého života jedinému tvůrčímu aktu. Skrze syrový vizuální jazyk brutalistní architektury zkoumá nejen fyzické, ale především psychické důsledky posedlosti tvorbou. Oproti katedrále Justa Gallega, která je spíše chaotickou mozaikou snů, působí brutalistní stavby chladně a nekompromisně. Přesto oba příběhy spojuje neústupnost tvůrčí vize, která se vymyká konvenčnímu chápání a proměňuje se v odkaz přesahující samotného tvůrce. 

Architekt László Tóth – jedinečný a soustředěný Adrien Brody – je bývalá umělecká hvězda předválečné Evropy, přeživší koncentrační tábor. Díky židovskému původu opouští zrasenou vlast, aby se pokusil o nový život v Americe. Klíčové (avšak ne zcela pozitivní) je setkání s mecenášem Van Burenem, který ho začne podporovat v šílené vizi a megalomanské brutalistní stavbě zasvěcené Bohu. László už ale není ten talentovaný architekt jako před válkou, je to muž plný traumat, vnitřních démonů a křivd, což ničí postupně všechny okolo, jeho nejvíc. 

Sluneční paprsky díky architektonickým postupům dopadají do vnitřních prostor budov a tvoří v nich nové významy, třeba světelný kříž. Pro každého z nich ale z jiného důvodu. Zatímco u Gusta jde o čistou krásu a pietu, László v světelných, často úzkých klaustrofobních průhledech, odkazuje k pobytu v koncentračním táboře, k malému průhledu slunečního světla v transportu či nadějnému pruhu světla v útrobách lodi, která směřuje k domnělé svobodě v nové zemi. 

Filmy Katedrála i Brutalista jsem viděla během jednoho týdne, včetně návštěvy objektu jednoho z nich. Oba ukazují, že velké sny mají svou cenu. Jsou to příběhy o neúnavné práci, o víře v něco, co přesahuje běžné ambice, a o abstraktní hranici mezi tvorbou a osobní obětí. Gallegova katedrála v Mejorada del Campo stojí jako hmatatelný symbol tohoto odhodlání. Nedokončená, neobroušená, nedokonalá, ale monumentální ve své opravdovosti. Její návštěva přináší zastavení, klid, fascinaci, slzy a evokuje otázky: Jak daleko jsme ochotni zajít, abychom naplnili své vize? Co po nás zůstane, jaká osobní oběť za to stojí? A co až náš osobní boj skončí?

Při čekání na autobus zpět do Madridu se s námi dal do řeči španělský dědeček a vyprávěl, že Gusta zažil osobně a že mu v katedrále pomáhal. To jsou přesně ty okamžiky, kdy postavy z filmu vystoupí z plátna do tvého reálného života a tobě dojde, přes tu posedlost filmem a silnými příběhy, že TO všechno fascinující a opravdové je hlavně venku… 

✍️ PAF