Z frustrace k akci: Nová iniciativa reaguje na dlouhodobé problémy českého divadla

Jaká je tedy geneze vzniku Spolku divadlo.pro? 

Kamila: Před časem vzbudil rozruch otevřený dopis české divadelní obci „Máte smlouvu? A mohla bych ji vidět?“ režisérky Terezy Říhové a jejího týmu. Vedení Národního divadla moravskoslezského se tehdy rozhodlo nerealizovat jejich připravovanou inscenaci a nezaplatit jim ani za odvedenou práci na umělecké koncepci. Problém byl mimo jiné to, že neměli podepsanou smlouvu. Šéf činohry se pak vyjádřil v tom smyslu, že „taková je praxe a on se s jinou ani v jiných divadlech nesetkal“, a ředitel divadla to označil za „riziko podnikání”. To mě doslova zvedlo ze židle, na Facebooku se pak rozproudila živá diskuze, ozval se mi Jan Frič, spojili jsme síly a vznikl Spolek divadlo.pro. Chtěli jsme vytvořit prostor pro kultivovanou a potřebnou debatu o nutných systémových změnách v prostředí českého divadla, a zaměřili jsme se právě na smlouvy, které svou podstatou definují vztah divadelních institucí a umělců a umělkyň na volné noze. 

Jan: Jo, impulsem byla kauza Terezy Říhové. Otevřelo to ve mně i v mých přátelích spoustu hororových vzpomínek, protože skoro každý z nás se s nějak deformovanou komunikací v našem oboru setkal. Mně se například stalo v podstatě to samé chvíli před předávací poradou v Kladně v roce 2015. V člověku ta nasranost vře, při pomyšlení na to, jak normalizované to u nás je. To ale nikam nevede. Takže se raději pokoušíme vynaložit síly na něco konstruktivního. Začal jsem nedávno učit na DAMU a říkal jsem si, co můžu udělat pro to, aby se tohle současným absolventům už nedělo? Pak jsem si zjistil, jak se zakládá zapsaný spolek, napodruhé se mi to dokonce podařilo, a začali jsme.

Komu je spolek primárně určen?

Kamila: Spolek divadlo.pro se v této fázi věnuje hlavně provozu stejnojmenného webu, který ⁠jsme vytvořili pro ⁠hostující členy a ⁠členky inscenačních týmů. Tedy ⁠především profese na ⁠volné noze, jako jsou režie, choreografie, scénografie, kostýmy, hudba, světelný design, případně psaní a ⁠úpravy či ⁠dramatizace textů, dramaturgie apod. ⁠

Jaké problémy dnes podle vás nejvíc trápí tvůrce na volné noze v českém divadle – i ve srovnání s praxí v zahraničí? A jak jim s nimi může pomoci váš web?

Jan: České divadlo je neudržitelně podfinancované. V podstatě už se počítá s tím, že se většina z nás bude živit jinde a „profesionální” divadlo dělat jako koníčka. V nejoslabenější pozici jsou pak hostující profese jako režie, scénografie, dramaturgie a podobně. Systém je nastaven tak, že divadelní umělci a umělkyně na volné noze vlastně nemají šanci na žádný osobní život. Výsledkem je velmi často nízká kvalita divadelní práce a vyhoření. Dělat to dlouhodobě dobře a poctivě totiž za stávajících podmínek téměř není možné. Divadelní tvorba je přístupná jen těm, kteří „si to mohou dovolit”, a ve výsledku se to dotýká i publika – často absentuje hlas sociálně slabých, vyloučených, menšin. Rodičovství je vnímáno jako speciální potřeba, zdravotní potíže nebo omezení jsou problém a pořád ještě se běžně setkáváme se sexistickým nebo jinak toxickým prostředím. 

Kamila: Je to tak. My ze své pozice vyřešit financování státních, zřizovaných, ani nezávislých divadel nemůžeme. Můžeme ale změnit způsob komunikace a ovlivnit atmosféru, ve které pracujeme a tvoříme. K tomu stačí „jen” vůle a ochota – samozřejmě z obou stran. Moje zkušenost z německojazyčného divadelního prostředí potvrzuje, že cítit se ve smluvním vztahu jako rovnocenný partner může být běžnou praxí. 

Zaměřili jsme se proto na jednoduché vysvětlení formy a obsahu smluv, pracujeme ale taky na kapitole Bezpečná zóna, kde bychom rádi vytvořili seznam divadel i jednotlivců, kteří naši snahu o ⁠zlepšení pracovních podmínek v českém divadelním prostředí podporují a ⁠souhlasí s ⁠několika jednoduchými zásadami. 

Co tedy mohou teď udělat jednotlivci a divadla, aby pomohli situaci zlepšit?

Jan: Uvítal bych, kdyby se co nejvíc divadelních subjektů a institucí připojilo k naší „Bezpečné zóně” a řídilo se jejími zásadami. A neznamená to, že připojit se nemůžou i ta divadla, která mají praxi jinou – právě toto gesto může být impulsem pro změnu. Příležitostí deklarovat, že budeme jednat fér. A co se týče jednotlivců, myslím, že má smysl, abychom se všichni zapsali do Registru umělců MK. Je to způsob, jak dát společnosti vědět, kolik nás vlastně je a že nejde o nezanedbatelnou voličskou skupinu…

Webové stránky, které nyní rozjíždíte, jsou prvním krokem Spolku divadlo.pro, jaké jsou další plány?

Kamila: Uvidíme, na co budeme mít kapacitu. Já věřím, že se naše duo brzy rozšíří, tím pádem se rozšíří i naše pole působnosti a časem založíme nějakou asociaci, která bude mít silnější hlas a vyjednávací pozici. 

Jan: „Kapacita” je vhodné slovo. Byl to totiž fakt záhul. Vedle provozu webu v nejbližší budoucnosti plánujeme osvětovou činnost mimo kyberprostor, čekají nás aktivity na českých divadelních školách. A doufám, že díky naší činnosti začne být postupně slyšet i hlas profesí, které jsou z podstaty izolované, i když spolupracují v týmu. Jo, a já bych rád udělal true-horror podcast z děsivé minulosti, kde bychom v anonymizované formě strašidelnými hlasy vyprávěli skutečné zážitky českého divadelnictva z pracovněprávní oblasti. :) 

Kamila Polívková 

Vytvořila kostýmní výpravy a scénografie k desítkám českých i zahraničních inscenací, z nichž mnohé získaly řadu ocenění. Režírovat začala v Pražském komorním divadle (Divadlo Komedie) a za své inscenace získala Ceny Divadelních novin, Cenu Jozefa Balvína a pozvání na festival Müllheimer Theatertage. Věnuje se především textům současných autorek a autorů, má za sebou řadu projektů na renomovaných domácích (aktuálně např. Divadlo X10, Divadlo v Dlouhé, Studio Hrdinů, HaDivadlo) a zahraničních scénách (Schauspiel Köln, Schauspiel Leipzig aj.). Často pracuje v ⁠německy mluvících zemích, a ⁠má tak možnost srovnání s ⁠praxí v ⁠zahraničí, kde profesionální vztahy fungují na ⁠mnohem vyšší úrovni.

Jan Frič

V letech 2017-2022 byl kmenovým režisérem Činohry Národního divadla. Za inscenace Velvet Havel, Vassa Železnovová a Bakchantky získal Cenu divadelní kritiky pro Nejlepší inscenaci roku 2014, 2021 a 2023. V letošní sezoně pracuje v Národním divadle Brno, Divadle Na Zábradlí a Divadle na cucky. Po ⁠opuštění angažmá v ⁠Národním divadle seznal, že ⁠aktuální pracovní podmínky pro ⁠hostující umělce v ⁠mnoha českých divadlech balancují nejen na ⁠hraně existence, ale ⁠i ⁠etiky.