Znáte ten pocit, když přijdete na nějaký pop-up nebo market a vibes jsou prostě... off? Každý si tam hledí svého, lidi se přeměřují pohledem a tvůrci řeší jen to, kolik kusů oblečení prodají. A pak je tu Silverskin. Projekt, za kterým stojí Nadežda Melnykovyčová, a který z původního nail artu vyrostl v jeden z nejvýraznějších komunitních projektů v Praze. S Naďou jsem mluvila o pořádání akcí i o tom, jaké to je tvořit prostory, kde se lidi nebojí být sami sebou.
Napsala: Kili E. Kilianová
Moje celé jméno je extrémně složité – Nadežda Melnykovyčová. To nechtěj ani psát, to bude těžký. (smích) Narodila jsem se v Praze, ale rodiče i celá rodina jsou z Ukrajiny. Já se ségrou už jsme se narodily tady, takže teoreticky Pražačka.
Na střední jsem napůl chodila a napůl nechodila. Vyměnila jsem čtyři školy, protože jsem si ve své hlavě romantizovala, že pokaždé, když přijdu do nové třídy, bude to takové „to něco nového“. Pak z toho byly různé problémy, tak jsem je střídala. Po střední jsem měla gap year, během kterého jsem se naučila dělat nehty. A nehty mě hrozně chytly.
Mezitím jsem začala chodit na vejšku, kde jsem nakonec vystudovala marketingovou komunikaci, ale pořád jsem se naplno věnovala nehtům. Byla to skvělá seberealizace, dělala jsem podle mě dost cool věci a měla blízko k lidem. No a z téhle nehtové éry pak vznikl celý Silverskin. Po čtyřech letech jsem s nehty přestala, ale projekt jel dál.
Když jsem začínala, fungovala jsem na Instagramu pod jménem Saint Nails, což navazovalo na můj osobní profil Saint Girl Nadia. Po dvou nebo třech letech už mě to jméno strašně štvalo a věděla jsem, že musím udělat rebrand.
Don't judge me, ale název Silverskin není z mojí hlavy. Tehdy ještě neexistovalo ChatGPT, ale fungovaly různé generátory názvů a log. A tam na mě vyskočilo Silverskin. Extrémně se mi to líbilo, tak jsem to změnila na Silverskin Nails. Fungovala jsem pod tím rok, začala víc makat na vizuálu, fotkách a promo kampaních.
První výročí pod novým názvem jsem chtěla oslavit tak, že udělám akci. Nemohla jsem vymyslet jméno, tak jsem z toho udělala Silverskin Fair. Ve skupině s tvůrci jsem ještě psala: „To je hrozný, nechci, aby se to jmenovalo po mně.“ Ale dneska jsem ráda, že to tak dopadlo. Díky nehtům jsem totiž potkávala spoustu talentovaných lidí.
Vždycky musím zmínit dvě holčiny. Jednou z nich byla Gimme Gemz, která dělala kamínky na zuby. Říkala jsem si: „O můj bože, udělat akci, kde se budou dělat kamínky na zuby! Proč je to všude ve světě, ale ne v Praze?“ A druhá byla holčina z Verity Studios, kterou jsem obdivovala na Instagramu a hrozně jsem ji tam chtěla. Začala jsem kolem sebe sbírat talentované lidi, koncepčně se to motalo kolem nehtů – měla jsem tam tři nail designéry včetně mě. Stal se z toho obrovský boom! Řekla jsem si: „Hej, to je super, to mě absolutně baví!“ Za pár měsíců jsem udělala další akci a další... No a jsme tady. Je to už tři roky, nehty už nedělám, ale pořádám Silverskin Fair.
Myslím si, že je to tím, že cílem projektu nikdy nebylo vytěžit z toho co nejvíc peněz, ale seznámit talentované tvůrce s lidmi okolo. Akce, které mají jiný důvod než čistý výdělek, fungují úplně jinak, stejně jako třeba Vitamin Market v Brně nebo Queers Market. Dělají to lidi, co chtějí supportovat ostatní, seznamovat se a vytvořit super atmosféru.
Chodí k nám tvůrci, kteří nedělají oblečení jen proto, aby byli cool, ale protože to milují a chtějí se vyjádřit. Nebo dělají šperky, protože je to pro ně craft. Pro mě je klíčové, aby tvůrci byli opravdu spjatí se svojí tvorbou a nebyl to jen prázdný brand.
Přesně tak. Existují brandy, které nejsou moc promyšlené. Jsou sice hezké, ale pak je vezmeš na prodej a uvidíš, že lidi nezajímají. A ty tvůrce vlastně taky nezajímá, kdo k nim přijde – řeší jen to, kolik kousků prodají. Mám radost, že tvůrce na Silverskinu zajímají lidi. Začnou se bavit, poznávat... Vždyť spousta lidí se potkala právě u nás! Ta core myšlenka musí být vždycky o propojování.
Nechtěla jsem dělat pořád dokola ten stejný market. Potřebovala jsem vymyslet koncept, kde nebude tolik stánků, abych nemusela každý měsíc shánět prostory za 60 tisíc, ale sehnala něco komornějšího za 20. A k tomu bylo potřeba téma.
Přicházet s tematickými pop-upy je pro mě hrozně random proces. Třeba Punk Pirate byl na loďce Altenburg – a jak spojíš loď a akci? Napadl mě punkový pirát. Angels zase vznikli z toho, že jsem narazila na super fotky andělů. Vždycky mě něco zčistajasna napadne a v hlavě mám hned dalších tisíc nápadů. Mám radost, že si to vždycky najde své lidi: na Punk Pirate dorazili punkovější lidi, na Angels všichni v bílém, na Glitz and Glam cunty girls. Rozšiřuje se to a každý si v tom najde to své.
Děkuju za tuhle otázku, přemýšlím nad tím extrémně dlouho. Do minulého měsíce jsem dělala Silverskin úplně sama – od focení přes organizaci až po komunikaci s tvůrci. Měla jsem v DMs 150 zpráv a fyzicky jsem nestíhala všem odpovídat. Takže jsem se rozhodla přibrat k sobě holčiny, které mi pomáhají, a vstupujeme do nové éry.
Chci ze Silverskinu udělat plnohodnotnou platformu pro tvůrce. Nejen market, ale mým snem je i fyzický concept store, kde by se dělaly různé akce, workshopy nebo DIY pikniky.
Doufám, že se všechno povede, je toho teď moc. Určitě chci dál pokračovat ve spolupráci s umělci, plán je každé dva měsíce vybrat jednoho tvůrce, zadat mu zakázku na vizuál a udělat společný projekt. Chci, aby Silverskin byl místo, kde tvůrci můžou své věci nejen prodávat, ale i najít kamarády a navzájem si pomáhat. Když někdo vyrábí šperky a potřebuje nafotit kampaň, napíše do komunity. Fotografové se zase propojí se stylisty. Chceme dělat i Q&A, kde se kdokoliv bude moct zeptat na cokoliv ohledně tvorby a my se budeme snažit pomoct. Vím, že to nepůjde hned, ale pomalinku na tom děláme.
Nejtěžší bylo udržet ten drive a pushovat se dál. Každá akce je náročná, ale třeba akce Prague nun Berlin mě dovedla do stavu, kdy jsem absolutně nechápala, co se děje. Bylo to finančně šíleně náročné, akce v řádech stotisíců a já v průběhu nevěděla, z čeho to zaplatím. Takže nejtěžší je po takovém obřím stresu nepřestat a neříct si: „Vylezla jsem takový kopec stresu, že se na to můžu vykašlat.“
Taky mám takový love-hate relationship s Instagramem. Musím tam být, ale vnitřně to nesnáším. Když mi někdo napíše, trvá mi několik dní, než se vydýchám a odpovím, i když jde o úplnou banalitu.
Plánování akcí na místě mi přitom šlo vždycky hrozně lehce. Přišla jsem do prostoru a přesně jsem věděla, kde budou stoly, kde lidi, jaká bude hrát hudba a jaké dáme dekorace. Nikdy jsem neváhala. Ale všechno to okolo promo, natáčení Reels, prezentovat se na síti – to je pro mě stokrát těžší než ta reálná fyzická práce na akci.
Kdybych to měla vzít jako videohru, tak concept store je předposlední level. A ten úplně poslední level je vlastní škola nebo akademie, kde by se učila různá řemesla a crafts. I wish, to je můj obrovský sen.
Concept store je zatím realističtější krok. Byly by tam pop-upy, tvořivé workshopy, tatéři, pierceři... Mít vlastní prostor je v tomhle jednodušší, protože sehnat v Praze dobré prostory na akci je neuvěřitelný pain in the ass. Extrémní.
Zároveň musím dát obrovský shoutout všem svým lidem – příteli, rodině, kamarádům a celé komunitě Silverskinu. Kolikrát napíšu na Instagram, že potřebujeme dobrovolníky. Ráda bych zaplatila úplně všechny, ale finance to bohužel ne vždycky dovolují. Napíšu: „Prosím, hledáme dobrovolníky, dostanete gift bag a vstup.“ A vždycky se někdo chytí a dorazí. Když jsme pro nun Berlin dělali hromadné focení, stačil jeden post. Jsem neskutečně vděčná za lidi, které mám kolem sebe, to je pro mě ze všeho nejvíc.
Je to pro mě obrovský blessing. To be honest, v osobním životě jsem vlastně docela loner a potřebuju dost svýho personal time. Ale občas má člověk chuť mít partu a někam patřit.
Jsem šťastná, že se mi podařilo takový prostor vytvořit, i když vlastně pořádně nevím jak. Kdyby po mně někdo chtěl manuál, tak ho nenapíšu. Netuším, co přesně jsem udělala správně nebo špatně, ale od začátku to byl můj velký sen: udělat bezpečný prostor a komunitu, kde se lidi budou tvořit a bavit. A ono se to děje, miluju to!
Nedávno na focení náš hlavní model poznal holčinu a celý den se spolu drželi za ruce. Všechno proběhlo během jednoho jediného dne. Byla jsem úplně v úžasu z toho, jak komfortně se u nás lidi cítí, že něco takového může přirozeně vzniknout. Mám z toho extrémní radost a za nic na světě bych to nevyměnila. Kdybych si měla vybrat mezi akcí, kam přijde 3 000 lidí, co se budou jen přeměřovat očima a judgovat, nebo akcí pro 100 lidí, kteří budou úplně open a budou se skvěle bavit, vždycky si vyberu těch 100. Vždycky.
