První inscenací Ivana Buraje jako nového uměleckého šéfa Divadla v Dlouhé je koláž dvou textů vídeňského dramatika Ödöna von Horvátha Povídky z vídeňského lesa a Víra, naděje, láska uváděná pod souhrnným názvem Zlaté město. Na scéně Matěje Sýkory, v kostýmech Kataríny Hollé, s hudbou Jakuba Kudláče a v choreografii Markéty Vajdové hraje celý soubor Divadla v Dlouhé a několik hostů.
Ocitáme se v blízké budoucnosti, v roce 2039, ve světě, který se pokouší vrátit se do starých zlatých časů. Dnes vnímáme, že ze strachu před nejistou budoucností se začínají prosazovat představy o návratu do minulosti, kdy byl svět ještě tzv. normální. Ovšem, co je tím normálním? A je vůbec možné vrátit se do minulosti?
Hrají: Kristýna Jedličková, Veronika Lazorčáková, Magdalena Zimová, Pavel Neškudla, Matyáš Řezníček, Pavel Tesař, Jan Vondráček, Samuel Toman, Jan Staněk, Miroslav Zavičár, Martin Matejka, Klára Oltová, Marie Turková, Eva Hacurová, Jan Sklenář, Tomáš Turek, Jaroslav Brabec, Martina Vašáková, Zuzana Kolomazníková a další.
„Během inscenování tohoto dramatického klenotu meziválečné a antifašistické dramatiky jsem si nejvíc cenil jeho hravosti a vitality. Horváth napsal obě tyto hry v Berlíně začátkem 30. let. Čili ve velmi pohnutých dobách, kdy se demokratický charakter společnosti proměňoval před očima všech do podoby totalitní společnosti založené na rasistických, patriarchálních, nelítostných a militantních prvcích. Horváth se tomu všemu dívá zpříma do očí, ale pod tímto dějinným náporem se mu nepodlamují kolena, naopak, básník tančí! Není to defétistický, ufňukaný autor. Není to ovšem ani ignorant a eskapista. Vidí všechny hrozby velmi realisticky, ale právě v čase krize si nepřestává hrát. A to si myslím, že může být i pro nás nesmírně inspirativní,“ říká režisér Ivan Buraj.
Dramaturgyně Tereza Marečková doplňuje: „Tvorba Ödöna von Horvátha ve 30. letech minulého století komentovala přituhující a fašizující politickou situaci v tehdejším Rakousku a nám se zdálo, že právě v tom vyhrocování postojů a přibývání násilí ve společnosti v mnohém souvisí – bohužel – s tím, co zažíváme dnes. Nenasytně jsme si vybrali hned dvě hry, které se celé obtáčejí kolem ženských hrdinek. Ty v té stále více agresivní a nepřející společnosti zažívají různá dramata, až jsou svým okolím skutečně ucloumány. Současně ale Horváthovy hry jsou lidové komedie vycházející z tradice vídeňského lidového divadla, které si jako hlavní postavy nevybíralo krále a královny, ale pošťáky, úředníky, pradleny… prostě tzv. malé lidi, vlastně nás. A celou tu poměrně drasticky zneklidňující společenskou situaci zachycuje s velkým humorem a odvahou.“
Významným prvkem inscenace je použití live cinema, které popisuje Tereza Marečková: „V situacích, kde nám to dávalo smysl, jsou na scéně dva kameramani a v zázemí střihač, který živě stříhá to, co je vidět na plátně. Hlubší filozofie, která stojí za použitím kamer, je motiv iluzí, protože projekce psychologicky lícuje s tím, že máme o sobě i o druhých určité představy, projekce a mnoho iluzí. Oba naše příběhy o lásce jsou zároveň příběhy o iluzích, o zklamání a možná i o tom, že celá společnost si chtěla vytvořit nějakou iluzi o tom, že se vrátíme do doby, kdy byl svět ještě normální, všechno bylo v pořádku, všemu jsme rozuměli. To je hodně lákavá iluze, po níž někdy toužíme, protože spousta věcí kolem nás je různým způsobem znepokojující.“
Ivan Buraj dodává: „Zvolil jsem tuto techniku proto, že si myslím, že právě živé vznikání filmu během představení si nějak povídá s Horváthovým tématem konstruování iluzí a dávání si života do rámečku. Mám pocit, že dnes jsme podobně jako horváthovské postavy taky trochu zaskočeni postupem světa a různými polykrizemi, jako by technologický pokrok postupoval rychleji, než naše duše jsou schopny obsáhnout.“
