Zlín Film Festival očima fotografky Veroniky

Fotit pro festival není jen dokumentovat přítomnost hostů. Je to můj způsob, jak vyobrazit vibe dané osoby skrze mé vnímání. Nechci, aby měli zadání, co si obléct, jak se chovat apod. Chci, aby byli co nejvíce sví. Když potom dostanu zpětnou vazbu stylem: „Wow, Veru, tohle je pecka, jak to zvládneš udělat tak zajímavé?", tak si říkám: „Vždyť vy jste to zajímavé!" Není to ten edit ani ten moment, ale ti lidé.

Dala jsem si takovou výzvu - do každé fotky zasadit rukopis Zlína, ať už jeho architekturu, atmosféru nebo jedinečnou identitu spojenou s festivalem. Ráda hosty provětrám po městě, dobře si povykládáme a u toho fotíme. Lokace domlouvám dopředu podle toho, s kým mám zrovna fotit. U lidí, které znám déle, si dokážu představit, který prostor bude matchovat jejich vibe, ale u některých to vymýšlím jen okrajově nebo vyloženě až „za pochodu".

Neřekla bych, že mám nějaké extra velké know-how ohledně fotografování. Spíše se snažím naladit na daného hosta a vytáhnout z každé fotky to, co mi přijde nejzajímavější. Neřeším světelné podmínky nebo jestli je fotka dokonale ostrá. Nehledám si ani žádné inspirační prvky dopředu, jedu čistě podle toho, co se líbí mně v daný moment, a o to víc mě potom těší, když jsou na mou práci dobré ohlasy. Vlastně chci, aby to bavilo obě strany.

V kontextu mladých hostů to vnímám tak, že svým způsobem jsme stále děti - kreativci, kteří rádi tvoří, fotí se a chtějí co nejlépe prezentovat sami sebe. Chceme být co nejvíc cool a stejně tak, jako já vnímám velkou volnost a svobodu tvorby při práci především s mladými hosty, tak od nich cítím podobné naladění.

Pepu Trojana jakožto vášnivého fanouška Bohemky jsem vzala na zlínský fotbalový stadion. Fotil se v dešti v čistém obleku na ikonicky modrých, špinavých tribunách. S Prokopem Zachem jsme naopak běhali po rezavé střeše hotelu Zlín a se Sárou Korbelovou jsme se upekly v Baťově památníku, kde bylo teplotně jako ve skleníku.